Dračí srdce

Kapitola 11

„Tak na to zapomeň," kroutila jsem zběsile hlavou. Stáli jsme před hradem, když se Daero proměnil v draka. „Já na tebe nesednu."

Otočil ke mě obří hlavu a naklonil ji ke straně. Už jsem si na jeho podobu začínala zvykat, takže když jsem uviděla jeho ostré zuby, nebála jsem se. Byla jsem zvědavá. Chtěla jsem si na ně sáhnout, ať už to bylo jakkoli divné.

„Nedívej se na mě tak," zamračila jsem se. Princ však jen zavrněl a spustil pro mě křídlo.

„V žádném případě!" Rozkřikla jsem se a rozhodila rukama. „Když jsme letěli naposledy, přísahala jsem si, že to už nikdy neudělám!"

Za svůj malý výbuch jsem si vysloužila ten zvláštní zvuk linoucí se z jeho hrudi.

„Přestaň se mi smát, já to myslím vážně!" Založila jsem si ruce na prsou a vzdorovitě vystrčila bradu dopředu.

Nevěděla jsem, kam mě chtěl vzít, ale umírala jsem touhou to zjistit. Jenže jestli to vyžadovalo absolvování letu, tak jsem byla zásadně proti. Sice ten pocit, když jsem plula mezi mraky byl magický a překrásný, jenže abych to mohla znovu zažít, musela bych na Daerovi vzlétnout. A do toho už jsem se tak nehrnula.

„Večerní romantický let?" Zeptal se Ragar. Vyšel akorát zpoza hradu s nějakým velkým košem v rukách. Byl pro mě příliš daleko na to, abych rozehnala co přesně to bylo.

„Nemusíš se ho bát, Eloise, on nekouše!" Křikl na mě přes rameno, když se vydal ke vchodu do hradu. „Většinou!" Dodal.

Odfrkla jsem si, zatímco Daero svého bratrance propaloval nemilosrdným pohledem.

„Není tady jiná možnost, jak se tam dostat?" Založila jsem si ruce v bok. Nechtěla jsem na něm letět, ale když už jsem v knihovně souhlasila, tak jsem neměla to srdce prince odmítnout. Třeba mě to konečně naučí, že nemám na všechno hned kývnout.

Daero v odpověď zakroutil mohutnou hlavou.

„Kdyby tě moc obtěžoval, dej mi vědět, já ho zpacifikuju!" Křikl na mě ještě Ragar ode dveří, načež na něj Daero varovně zavrčel. To ho však jen rozesmálo a bez dalšího slova zmizel uvnitř.

Dlouze jsem si povzdechla. Zřejmě mi nezbývalo nic jiného, než tu hrůzu prožít znovu.

„Dobře, fajn, poletím, ale zkus být...opatrný, prosím."

Spokojeně zavrněl a popostrčil ke mě křídlo blíž. Víc jsem se nerozmýšlela a prostě po něm vyšplhala.

Usadila jsem se v místech, kde mu končil krk a rukama pevně objala velký osten před sebou. Když se Daero začal pomalu zvedat, zavřela jsem oči a modlila se ke všem bohům, ať to přežiju.   
Celé tělo jsem měla v křeči očekáváním. Daero se rozběhl. Strach mě sevřel ve svých spárech a já se za každou cenu snažila nekřičet, abych nevzbudila celý hrad.

Po chvíli, která mi připadala jako věčnost, se princ konečně odrazil od země a začal máchat silnými křídly, aby nás dostal na oblohu. Při tak náhlé změně pohybu se mi zhoupl žaludek. Proč jsem s tím sakra souhlasila?! Copak jsem šílená?! Proklínala jsem se v duchu.

Přestávala jsem cítit vlastní ruce, jak mi do nich narážel studený vítr. Obličej jsem měla schovaný mezi vlastním loktem a dračím ostnem. Nedivila bych se, kdybych za tuhle cestu k tomu ostnu přirostla, jak moc jsem se k němu tiskla.

Žaludek se mi pomalu začínal vracet do normálu. Ten tíživý pocit, ze kterého se mi chtělo zvracet, se konečně vypařil a já se tak mohla zhluboka nadechnout. Odvážila jsem se otevřít oči.