Dračí srdce

Kapitola 10

„Au!" Vyjekla jsem. Se zamračením jsem se na Ragara otočila a promnula si bolavou paži. Musela jsem se držet, abych mu tu dřevěnou hůl nevytrhla z rukou a nepraštila ho s ní po hlavě. Celé ráno jsem trénovala sérii stejných pohybů a už jsem toho začínala mít po krk. Světlá halena se mi lepila ke zpocenému tělu, což mi na náladě nepřidávalo.

„Čekal bych, že už si ten postoj budeš pamatovat," zamručel nespokojeně. Mezi tmavým obočím měl rýhu od neustálého mračení. Bála jsem se, že mu tam zůstane napořád.

„Nemůžeš s tím přestat? Tvoje metody očividně nezabírají," zavrčela jsem a zamotala si splihlé rezavé kudrny no nízkého drdolu.

„Spíš přitvrdím," odpověděl suše. Hlasitě jsem si odfrkla, ale raději jsem se znovu pokusila ten pohyb udělat správně. Bylo mi totiž jasné, že nežertoval.

Po vyčerpávajícím běhu, který byl o kolečko delší než včera, mi na takovéhle cvičení nezbývalo moc sil, ale to Ragara nezajímalo. Neustále mě mučil tím, že se mu něco nelíbilo. Ruce moc nízko, nohy málo od sebe, nohy příliš od sebe, a tak dále. Už mi z toho šla hlava kolem. Vidina horké koupele bylo to jediné, co mě ještě drželo při smyslech.

„Znovu," nařídil mi Ragar, jakmile jsem dokončila sérii. Začínala mě bolet hlava a z toho horka se mi dělalo nevolno, ale i tak jsem ho poslechla.

„Začínám litovat, že jsem tě kdy požádala o pomoc," zamumlala jsem.

„Míň mluvit, víc cvičit. Třeba to pro jednou uděláš celé správně."

Ragar rozhodně nepatřil mezi hodné učitele. Do své role se vžil na můj vkus až příliš přesvědčivě. Už z něj nebyl ten hravý Ragar, kterého jsem poznala a rychle si ho oblíbila. Ne. Nyní se z něj stala chladná schránka čehosi, co mu bylo podobné pouhým vzhledem. Netušila jsem, čím jsem si tohle utrpení zasloužila.

Moc mi nepomáhal ani fakt, že jsem prince nedokázala dostat z hlavy. Ten včerejší polibek byl tak magický, že jsem ho stále cítila na rtech. Po tom mě Daero doprovodil do pokoje a popřál mi dobrou noc s letmým pohlazením po tváři. Samotnou mě překvapilo, jak moc jsem byla zklamaná, že mě znovu nepolíbil. Ten večer jsem se rozhodla, že se svým pocitům nebudu bránit. Konečně se mi v životě dělo něco dobrého, tak proč od toho utíkat?

„Ragare!" Zakřičela nasupeně Fallan. Stála u vchodu do hradu s rukama v bok a obličejem rudým vzteky. Když jsme se na ni otočili, rychlým krokem se k nám vydala, až za ní vlály volné kusy bledě modré látky jejich šatů.

Nikdy bych nečekala, že to řeknu, ale v tu chvíli jsem byla za její přítomnost neskutečně vděčná. Se slastným povzdechem jsem se svezla na zem a se zavřenýma očima se uvolnila.

„Kde je Daero?" Zavrčela, jakmile přišla blíž.

„Netušil jsem, že je teď tvoje práce sledovat každý jeho pohyb."

„Nehraj si semnou a radši odpověz." Odsekla napjatě. Otevřela jsem oči a natočila hlavu ke straně, abych na ně viděla. Fallan z očí šlehaly blesky a vypadalo to, že na Ragara každou chvílí zaútočí.

Přemítala jsem, jestli bylo normální, když se takto choval červený drak k černému. Myslela jsem si, že královská rodina vyžaduje respekt od všech. Slíbila jsem si, že se na to pak Ragara zeptám a znovu se zaposlouchala do jejich rozhovoru.

„Nezapomínej, kde je tvoje místo, Fallan," zavrčel, zatímco se narovnal v zádech a s přimhouřenýma očima k ní udělal malý krok.

„Já jsem tvá budoucí královna," zavrčela. „Jsi to ty, kdo by neměl zapomínat."

„Tím bych si nebyl tak jistý."

Uchechtla se. „Myslíš si, že dovolím, aby mi nějaká lidská čubka vyfoukla moje místo?"

„Pozor na jazyk," přerušil ji, jenže ona jakoby si toho ani nevšimla.

„Z ničeho nic se tady ukázala po víc než pět seti letech a hned si myslí, že má na něco nárok?!"

Krev mi ztuhla v žilách. Na jednu stranu jsem se jí bála, ale na druhou se ve mě objevila potřeba se bránit. „Nic takového si nemyslím," řekla jsem pevně a posadila se.

Fallonin tvrdý pohled se upřel na mě. Ztěžka jsem polkla a potlačila zachvění, které ve mě její postoj vyvolal. Byla vzteky bez sebe. Černé kadeře se jí přes ramena svezly dopředu a zakrývaly tak značnou část její snědé kůže, kterou její světle modré šaty odhadovaly.

„Ty nikdy nebudeš královna, rozumíš?!" Zasyčela. Otočila se a zamířila zpátky k hradu.

„No, to šlo přesně, jak jsme očekávali," prohlásil s povzdechem Ragar.

„Očekávali?" Nechápala jsem. Ještě pořád jsem byla z jejích slov trochu v šoku na to, aby mi hned došlo, koho tím myslel.

„S Daerem nám bylo jasné, že to s Fallan nepůjde tak úplně hladce, jak bychom chtěli," řekl, když ze země zvedl čutoru, aby se mohl napít.

„A co přesně s ní má jít hladce?" Zeptala jsem se opatrně. Nevěděla jsem, jestli jsem se vůbec mohla o něco takového zajímat, ale chtěla jsem to vědět.

Ragar si mě podezřívavě prohlédl. „Myslel jsem, že ti to princ řekl."

„Co mi měl říct?" Nervózně jsem polkla.

„Že ji jako svou královnu nechce? Když tě teď našel."

„To by ale znamenalo, že ztratí vojáky Fallanina otce!" Namítla jsem šokovaně. „To přece nemůže udělat. Říkala jsem mu, že to nemůže udělat!"

„Princ si může dělat, co se mu zlíbí Eloise," usmál se pobaveně. „A taky to dělá, nehledě na důsledky."

„Nemůžeš mu to vymluvit?"

Povzdechl si. „To si vážně přeješ?"

„Ano!"

„Chceš žít jako jeho milenka?" Zarazila jsem se. Ragar si toho zřejmě všiml, protože pokračoval: „To je totiž to, co z tebe bude. Fallan bude jeho královna a ty milenka. Vždycky nad tebou bude mít moc. Bude ti smět rozkazovat, když tady Daero nebude a nikdo s tím nebude moct nic udělat. Ty budeš jen žena, která mu rodí děti. Děti, které budou celý život v ohrožení, protože si nedokážu představit, že by se je Fallan nepokusila zlikvidovat. Společně s tebou samozřejmě, aby si zajistila, že dalším následníkem trůnu bude její rodina a ne tvoje."

Zírala jsem na něj s pusou dokořán. Říkal to, jakoby to celé bylo naprosto normální. Teď už jsem chápala, proč to tak princ nechtěl. Bál se, že by nedokázal zabránit smrti vlastní rodiny. I já jsem začínala pociťovat tíživý strach z budoucnosti, která možná nikdy nenastane.

„Ale co ty?" Zašeptala jsem a zírala před sebe. Byla jsem příliš v šoku, než abych se mu dokázala podívat do očí.

„Co já?"

„Kdyby se Fallan podařilo mě zabít, tak si tady přece ještě ty a Ike. Další dva černí draci. Takže by Fallaniny děti přece nikdy nemohly vládnout, ne? Protože je nemůže mít s Daerem, jelikož není jeho Dračí srdce."

Povzdechl si. „Někdy si až zbytečně chytrá, víš to?"

Usmála jsem se. Takže bylo jasné, že mě chtěl jen vyděsit, jenže to se mu také podařilo. Sice by jí má smrt pro její rodinu v ničem nepomohla, ale beze mě by si mohla užít života královny. Ragar měl pravdu. Nechtěla jsem být jeho milenka. Nechtěla jsem být až ta druhá. Vždycky jsem si v životě přála něco víc. Lásku. A nyní, když bych ji mohla mít, tak bych se ji jen tak vzdala? A pro koho? Pro Fallan? Byla jsem hloupá a nechala jsem se ovládat strachem. Něco takového nesmím znovu dopustit. Na ten trůn nemá právo. Nemá právo sedět po Daerovo boku a vládnout lidem, které z duše nenávidí. Sice jsem mezi draky jen krátce, ale konečně jsem se rozhodla. Za žádnou cenu nedovolím, aby Fallan usedla na můj trůn.

***

Odpoledne jsem zavítala do soukromé knihovny prince Daera v druhém patře Východního křídla. Seděla jsem v pohodlném křesle před vysokým oknem s výhledem do zahrad a pozorovala tmavnoucí oblohu.

Přišla jsem si tady nepatřičně. Byla jsem obklopena stovkami knih v několika jazycích, kterým jsem ani nerozuměla a jako prostá venkovanka jsem sem zkrátka nepatřila. Zároveň jsem se tu však cítila jako doma. Byl to zvláštní a rozporuplný pocit, se kterým jsem si nevěděla rady.

Zadívala jsem se na román, který jsem měla položený v klíně. Prsty jsem pomalu přejížděla po jeho názvu vyvedeným zlatým ozdobným písmem. Čtení jsem zbožňovala, ale od smrti otce jsem se k tomu nedokázala přinutit. Až příliš mi ho to připomínalo.

„Ten mám rád."

Polekaně jsem se postavila, až kniha s hlasitým žuchnutím dopadla na zem a otočila jsem se. S doširoka otevřenýma očima jsem zírala na prince stojícího za křeslem, na kterém jsem doteď seděla. Na pohledné tváři mu hrál pobavený úsměv.

„Daero..." vydechla jsem úlevně. „Vylekal jsi mě."

„Omlouvám se, to jsem nechtěl," řekl. Obešel křeslo a sebral ze země román, jenž jsem upustila a podal mi ho. „Četl jsem ho už poměrně dávno, ale vybavuji si, že se mi moc líbil."

„Ještě jsem se do něj nestihla pustit," přiznala jsem tiše a knihu si od něj převzala.

„Trápí tě něco?" Se starostlivě staženým obočím naklonil hlavu ke straně.

Zhluboka jsem se nadechla. Nevěděla jsem, jestli jsem se s ním chtěla bavit o své minulosti. Vzpomínky spojené s jeho lidmi, které jsem polovinu života nenáviděla, nebyly zrovna příjemné. Čím více času jsem na hradě strávila, tím menší má nenávist vůči drakům byla, což tomu nepomáhalo.

„Já...nějak se k tomu nemůžu přimět," zvedla jsem knihu mírně do vzduchu. „Ke čtení," odmlčela jsem se. Nijak na mě nenaléhal. V tichosti vyčkával, jestli budu pokračovat, za což jsem mu byla vděčná.

I když jsem mu chtěla vše povědět, k dalším slovům jsem se musela nutit.

„V naší vesnici není zvykem, že by se lidé učili číst a psát. K naší práci to nepotřebujeme a většina na to stejně nemá čas ani prostředky," pokrčila jsem rameny. „Jenže můj otec byl synem obchodníka. Dědeček prodával látky zámožným rodinám a krejčovstvím ve velkých městech. Jednou ho ale přepadli a zabili, když byl můj otec ještě dítě," povzdechla jsem si. „Na tom vlastně nezáleží, jde o to, že...se mu dostalo určitého vzdělání, a když jsem byla malá, některé věci mě naučil," nervózně jsem se ošila a raději zírala do země. Blížila jsem se k té horší části, kterou jsem si nechtěla pamatovat.

„Můj otec byl jednoho dne zabit na poli, když pracoval. Dva červení draci se nad nimi dali do boje a všechno v jejich okolí lehlo popelem," řekla jsem tiše. „Takže všechny dobré vzpomínky na otce jsou zamlžené jeho smrtí. Nic z něho nezbylo, neměly jsme s matkou ani co pohřbít," Neuvědomovala jsem si, že pláču, dokud mi princ nevzal obličej do dlaní a jemně mi palci neotřel slzy z tváří.

„To je mi moc líto, Eloise." Zněl upřímně a já mu to věřila.

Smutně jsem se na něj usmála a rychlým mrkáním se snažila zahnat vlhkost v očích. Nechtěla jsem na to teď myslet. Už se stalo a nijak se to nedalo vrátit zpátky.

„Přišel si kvůli něčemu konkrétnímu nebo jsi si chtěl jen zpříjemnit večer čtením?" Odkašlala jsem si a o krok ustoupila.

„Ach, ano," narovnal se do plné výšky a spokojeně se ušklíbl. „Vlastně jsem přišel za tebou."

„Aha?" Odtušila jsem nejistě, což ho pobavilo.

„Rád bych ti něco ukázal."

„Tak...dobře," usmála jsem se. „A co?"

Nabídl mi ruku a já ji přijala.

„To je překvapení."