Dračí srdce

Kapitola 14

Druhý den odpoledne dorazila matka. Když mi služebné oznámily její příjezd, málem jsem vypískla radostí. Utíkala jsem ze zahrad do malého salonku ve východním křídle, kam ji dovedly. Bez zaváhání jsem rozrazila dveře a radostně vtrhla dovnitř, jen abych v zápětí zamrzla na místě.

Ve světlém křesle uprostřed místnosti seděla žena, která zdánlivě připomínala mou matku. Její světlé lokny byly sepnuty sponou vzadu na hlavě, takže ji v dlouhých pramenech splývaly po zádech. Dobře padnoucí broskvové šaty lichotily její pleti. Seděla s nohama zkříženýma v kotnících a rukama spjatýma v klíně.

Na venek vypadala jako má matka. Ale pohled jejích modrých očí byl ledový. Skoro bez emocí. Nechápala jsem to. Nechápala jsem, co za ženu za mnou přijelo.

Když jsem ji viděla naposledy, byla z ní hromádka neštěstí, která stále truchlila za ztrátu manžela. Byla vyhublá a popelavě bledá s potrhanými šaty a rameny shrbenými únavou. Nyní vypadala jako někdo úplně jiný.

Nevěděla jsem, co říct. Civěla jsem na ni jako na cizí, zatímco jsem uvažovala o tom, jak velká chyba byla ji sem volat. Nemusela jsem však hledat slova dlouho, jelikož promluvila první.

„Takže je to pravda. Jsi naživu," pronesla to s takovou lhostejností a ostnem opovržení, že jsem se málem neudržela a vyvrhla obsah žaludku na podlahu vedle ní.

„Neměla jsem ti to jak dát vědět," špitla jsem.

Odfrkla si. „To vidím," zadívala se před sebe.

Nerozuměla jsem tomu. „Myslela jsem, že budeš ráda. Že...že si se o mě třeba bála."

„Bylo by lepší, kdybys umřela."

Trhla jsem sebou. Nevěřícně jsem na ni zírala. Myslela to vážně? Její další slova to jen potvrdila.

„S tvou smrtí bych se dokázala vyrovnat. Ale tohle?" Vyprskla a rozhodila rukama kolem sebe. „Žiješ s těmi monstry pod jednou střechou!" Vrtěla zběsile hlavou.

Nebyla jsem schopna ji odpovědět. Nevěděla jsem co. Byla jsem příliš šokovaná na to, abych něco dokázala vymyslet.

„Víš, co mi řekli, když pro mě přišli?" Nevesele se uchechtla. „Když jsem jim plivla do tváře? Když jsem jim řekla, že nikam nejdu?"

Jejich dalších slov jsem se obávala. Takovéhle setkání jsem rozhodně neočekávala.

„Naše pravá královna vás volá," zavrčela. „Jako kdyby to něco znamenalo. Jako kdybych měla být hrdá na to, že si tě omotali kolem prstu."

Zírala jsem na ni s doširoka otevřenýma očima. Nevěděla jsem, co říct, a tak jsem mlčela. Nevěděla jsem, co dělat, a tak jsem stála na místě s rukama svěšenýma podél boků.

Kam se poděla má matka? Nebo jsem byla jen tak slepá a neviděla v ní takovou nenávist už dřív? Ano, zabili mého otce. Ale nečekala jsem, že by v sobě chovala až tak velkou hořkost. Tak slepou ke všemu kolem. Tak spalující, že by zapomněla vlastní dceru, jen aby s nimi nemusela mít nic společného.

Postavila se a uhladila si sukni šatů. Když zvedla hlavu, změřila si mě odsuzujícím pohledem.

„Jsem zklamaná," zavrtěla hlavou. „A jsem si jistá, že kdyby z tvého otce něco zbylo, otáčel by se teď v hrobě."

Znovu jsem sebou trhla. Ne to neřekla. Něco takového přece nemohla...

„Má dcera zemřela v ten den, kdy zmizela," její hlas byl ledový a pevný. Její pohled neúprosný. „Nevím, kdo jsi ty, ale moje Eloise by nikdy nedovolila žádné z těhle stvůr vstoupit do jejího života, natož do jejího  srdce."

V očích mě pálily slzy. Její slova byla jako dýka. Ostrá a smrtící. Část mé duše se při tomto rozhovoru roztříštila na milion kousků. Neměla jsem ponětí, jestli je ještě někdy budu schopná slepit dohromady.

„Ale už jsem pro ni truchlila dost. Nyní mám syna."

Lukas. Mluvila o Lukasovi. Takže si opravdu vzala vévodu Laskera.

„Syna, který ví, s kým je dobré se stýkat a s kým ne. Na něj můžu být právem hrdá," s těmi slovy mě obešla a nadobro zmizela.

Klesla jsem na kolena tam, kde jsem stála. Horké slzy mi máčely tváře, ale já je skoro nevnímala. Nevnímala jsem vůbec nic, kromě té prázdnoty v mé hrudi. Jakoby mi někdo obemkl rukou srdce a vyrval mi ho z těla.

Chtěla jsem se jí zeptat na tolik věcí, ale nemohla jsem. Neměla jsem příležitost. Má matka byla pryč. Byla jiný člověk. Někdo kompletně cizí. Někdo, koho jsem ani v nejmenším nepoznávala. Ale alespoň byla naživu, ne? Alespoň byla zdravá. Znovu nabrala sílu.

Normálně by mě z toho vědomí zalila vlna úlevy. Jenže po tom, co všechno mi řekla...

Pevně jsem zavřela oči. Právě jsem ztratila matku. Matku, kterou jsem celý život milovala. Matku, kterou jsem mylně považovala za někoho jiného.

Po tom uvědomění se mi hruď naplnila smutkem. Topila jsem se v něm, jakoby mě někdo držel pod hladinou. Každý nádech bolel. Každá další vteřina se zdála být horší, než ta předchozí.

Potřebovala jsem pro ni truchlit stejně tak, jako ona truchlila pro mě.

A tak jsem seděla na dřevěné podlaze uprostřed malého salonku a brečela. Brečela jsem tak dlouho, dokud slunce nezapadlo za obzor.

A možná ještě chvíli po tom.