Dračí srdce

Kapitola 13

Ležela jsem v posteli přitisknutá na Daerově hrudi. Bylo to zvláštní. Nikdy jsem nic podobného nezažila. Troufala jsem si tvrdit, že kdyby nás někdo z mojí vesnice viděl, byl by z toho skandál.

Ale bylo mi to upřímně jedno. Daerova náruč mi přinášela klid a pocit bezpečí.

Nepřítomně mě prsty hladil v malých kruzích po zádech. Bylo to příjemné, možná až příliš. Nechtěla jsem, aby někdy přestal.

Přitáhl si mě k sobě poté, co jsem se mu omluvila za ztrátu vojsk Fallaniny rodiny. Byla to moje vina. Kdybych mu jasně řekla, že by mi stačila pozice jeho milenky, stále by tu byla. Stále by byla šance, že válku vyhraje. Nyní jsem si tím tak jistá nebyla.

Daero mi však neustále opakoval, že za nic nemůžu. Že to bylo jeho rozhodnutí. Že moc dobře věděl, jaké to bude mít následky, se kterými byl smířený. Které mu nevadily.

Jenže tomu se mi nechtělo věřit. Ano, určitě s těmito následky počítal, ale aby to bylo v pořádku? Rozhodně nebylo. Měla jsem neblahé tušení, že toho později budu litovat. My oba.

Kolik lordů zůstane po jeho boku, jakmile zjistí, že nejsilnější vojsko červených draků se obrátilo proti nim? Kolik zbyde nebojácných mužů, kteří se raději postaví za spravedlnost, než za vítězství? Za to, co je správné?

Věděla jsem, jak to na světě chodí. Každý chtěl být na vítězné straně. Jenže, která to byla? Do dnešního dne si byli skoro všichni jistí, že Daero vyhraje. Avšak od zítřka, kdy se to mezi princovo spojence roznese, tato víra nejspíš zakolísá. Osud tohoto království již nestál na tak pevných základech. Nikdo si netroufal předvídat, jak tato válka dopadne.

Toho jsem se děsila. Co když se Daerovi něco stane? Co když prohraje? Co když ho zabijí? Ne. Takové věci jsem si nesměla připouštěl. Jenže bylo příliš obtížné na ně nemyslet. Bylo příliš těžké, zachovat si pozitivní myšlenky.

„Nad čím přemýšlíš?" Zeptal se po dlouhé chvíli ticha.

Nechtěla jsem mu to říkat. Sám toho měl až nad hlavu. Nepotřeboval ještě slyšet mé vlastní obavy.

„Hmm...nic důležitého."

„Celou dobu se mračíš Eloise," zlehka se usmál. „Něco tě trápí."

Povzdechla jsem si. Od kdy ve mě dokázal tak dobře číst? Možná to uměl vždycky, jen to nedával najevo. Své pocity jsem moc dobře neskrývala.

„Jedna věc mi vrtá hlavou," řekla jsem. Nechtěla jsem mu říkat své obavy, a tak jsem se raději zaměřila na věci, které mi mohl objasnit.

„Mh-hm."

„Proč je ti Ragar věrný? Momentálně je následníkem trůnu, jednoho dne by mohl zdědit korunu. Proč se tedy snaží ti ji vrátit?"

Daero si zhluboka povzdechl. „On nikdy nechtěl vládnout. Už jako malý kluk chtěl objevovat svět, dělat si, co se mu zlíbí. Politika ho nikdy nezajímala."

Zaklonila jsem hlavu, abych na něj lépe viděla. Nepřítomně zíral do stropu, a když na sobě ucítil můj pohled, otočil ke mě hlavu. Na rtech se mu objevil úsměv a vráska mezi obočím se rozplynula.

„Ale jeho hlavní důvod je příběh, který může vyprávět jen on sám."

Něco se tedy muselo stát. Něco vážného, aby ho to přimělo ke změně strany. K věrnosti svému bratranci a ne otci. Slíbila jsem si, že se ho na to později zeptám.

Opět jsme se ponořili do ticha. Bylo to příjemné. Odhadovala jsem, že to byla jedna z posledních klidných chvil, které jsme měli.

Po tom, co Fallan odletěla, se vše postupně zhorší. Rozehraje se finální partie, jenž rozhodne o osudu celé Adalie.