×You make me Strong...× Louis Tomlinson CZ

8.část ×Plyšová hračka×

Pěkné čtení :)

***

„Šššš to nic byl to jenom zlý sen." Tišil mě Lou.

„Bylo to tak skutečné." Plakala jsem.

V tu chvíli vyšel ze sálu doktor a já k němu hned běžela.

„Slečna Deanová?" zeptal se.

„Ano!"

„Vaše dcera je více méně v pořádku. Střela nezasáhla žádný orgán. Uvízla v žebru. Necháme si ji tady na noc na pozorování ale, pokud nebudou komplikace můžete si ji už zítra ráno odvést domů." Usmál se na nás doktor a já objala Louise.

„Vidíš, říkal jsem ti, že bude v pořádku." Hladil mě po zádech.

„Můžeme jít za ní?" zeptala jsem se.

„Jistě sestra vám ukáže pokoj." Přivolal sestru a ta nás odvedla do Bečina pokoje.

Beca ležela v kovové postýlce tak jako v mé noční můře. Jen kolem ní nebylo tolik přístrojů. Zatím spala, ale sestra nám říkala, že by se měla každou chvíli probudit. Na stolku u postýlky seděl velký plyšový medvěd a vedle něj ležel malý růžový vzkaz. Vzala jsem vzkaz do ruky a přečetla si ho. „Pro naši statečnou princeznu. Strejdové Niall, Zayn, Liam a Harry." Usmála jsem se a Beca se začala probouzet.

„Maminko bolí mě záda." Snažila si strhnout náplast Beca.

„Ne zlatíčko tohle si tam musíš nechat víš. Nějaká zlá paní ti ublížila tak tě museli ošetřit, ale neboj za pár týdnů už si na to ani nevzpomeneš." Usmála jsem se na ni.

„Slibuješ?"

„Slibuju." Pohladila jsem ji po vláskách.

Seděli jsme s Louisem u její postýlky až do konce návštěvních hodin. Pak mi sestra řekla, že tady můžu s malou zůstat ale Beca mě vyháněla s tím, že je velká holka a zvládne jednu noc sama. Nakonec jsem souhlasila, ale nechala jsem Bece její mobil. Má jen takový starý. Jsou jí jen dva roky ale má ho třeba když přespává u mojí mámy nebo u tety. Ví, že mě má na rychlé volbě, takže když podrží klávesu 1 tak mi začne volat. S Louisem jsme odešli a já jsem domů vzala i toho medvěda od kluků. Doma jsem medvěda hodila na křeslo v ložnici a s Louisem jsme si dali příjemnou vanu a po krásném mazlení jsme usnuli.

***

Uprostřed noci mě probudil zvonící mobil. Nahmatala jsem ho na stolku a přiložila k uchu.

„Ano" zívla jsem.

„Maminko myslím že mám pod postelí bubáka." Slyšela jsem Bečin hlas.

Otevřela jsem oči ale můj pohled byl rozmazaný. Uvědomila jsem si i bolest hlavy. Po chvíli se můj pohled zaostřil a já konečně Bece odpověděla.

„Né zlatíčko bubáci chodí jen za zlobivými dětmi. A ty zlobivá nejsi." Uklidňovala jsem ji.

„Opravdu? Ale moje postel vrže. Bojím se mami." Šeptala.

„Neboj se lásko. Víš co, já zavolám té hodné sestřičce a ona se přijde podívat, jestli náhodou nějaký bubák pod tvojí postelí není."

„Tak dobře" odpověděla.

„Tak dobrou noc zlatíčko." Popřála jsem jí.