HRA S OHNĚM

Část 32

„Ten kluk je asi vážně po tobě," usmál se Lionel, „konečně usnul, ale Sarah, měla co dělat." Podíval se na záda svého bratra.

 Matyas stál u okna své kanceláře a díval se ven.

 Již to bylo skoro dva měsíce, co přivezl malého Matyho domů. Ačkoliv na něm poznal, že ho trápí, že se neustále ptá po matce, nikdo se mu neodvážil odporovat. 

Vytěsnil Vivian ze svého života. Odmítl jakoukoliv možnost, že by ještě někdy, mohla vstoupit do jeho domu. Do jeho srdce. Do jeho života.

 I když Lionel věděl, že se trápí, a že ji v hloubi duše, stále miluje. Jeho jediného, oklamat nedokázal. 

Teprve dnešní událost, jím trochu otřásla, a Lionel chtěl kout železo, dokud je žhavé. Ne snad proto, že by měl Vivien nějak příliš v lásce, ale proto, že ji milovali dva nejdůležitější lidé, v jeho životě. Vlastně tři. 

Matyas, i pro své vytížení, se snažil Matymu věnovat, co nejvíce. A tak, když dnešního dne, vzal Matyas malého Matyho na hřbitov, ukázat mu, kde spí jeho prarodiče, řekl Maty něco, co jím maličko pohnulo.

 „Chodili jsme s maminkou taky na hřbitov," řekl Maty, když položili květiny na hrob, „za tebou. Měl jsi tam hrobeček, a maminka vždycky plakala." 

 „To se asi pleteš Matyasy, jsem tu přeci s tebou." 

„To ano, ale sám si říkal, že jsi umřel pro maminku. Ne pro mě. A ona byla smutná. Vždycky plakala," vedl si Maty stále svou, „říkala, že bys mě moc miloval, kdybys tu byl. Jako ona tebe."

 Matyas se překvapeně podíval na svého syna. Očividně, se mu po ní stýskalo. A jeho malý mozeček, nedokázal pobrat tu skutečnost, že s ním není. 

„Jenom tomu nerozumím, tatínku," zamračil s na něj, „ proč, ses nevrátil i pro maminku, když jsme plakali oba?"

 „Matyasy," řekl znovu Lionel, „Vivien je tady. Dnes byla dokonce až u hranic našeho pozemku. Neodvážila se ale přijít blíže. A mám docela obavy..., vůbec nevím, kde se může skrývat. Kde přespává. Je si jistě vědoma, že by ji mohl Robsoněv najít, tak..." nedopověděl. 

Matyas se stále ani neotočil. Díval se do okna, a ani se nehnul. 

Lionel věděl, co se v něm odehrává. Nebylo to pro něj jednoduché. Již jednou, ho zradila. Prodala. Řekla mu do očí, že ho nikdy nemilovala, a ani milovat nebude. A on přesto, na ni nikdy, nedokázal zapomenout.

 A pak tu byl jeho syn, který ji očividně miloval, a scházela mu. Lionel sázel na to, že jeho srdce, ještě neztvrdlo na kámen.

 „Tady je šek, který si ji dal," pokračoval Lionel, k jeho zádům, „opravdu si nevzala vůbec nic, Matyasy. Byl zastrčen mezi poštou." 

Několik dlouhých, a nekonečných vteřin, bylo ticho. 

„Zjisti její polohu, Lionely," zašeptal náhle, aniž by se otočil, „napíchl jsem ji mobil, když jsme tam byli."