HRA S OHNĚM

Část 54

Vivien se podívala na spícího Matyase. Ležel vedle ní na posteli, a pravidelně oddychoval.

 Nakonec svolil, že tu s ní několik dní zůstane. A ani ji to k jejímu překvapení, nedalo moc práce.

 S bušícím srdcem, pozorovala jeho spící tvář. Měla nutkání se ho dotknout, ale neodvážila se.

 Celou tu dlouhou dobu, co ho neviděla, byla pro ni jako muka. Milovala ho. Konečně si tím byla stoprocentně jistá. A tak moc si přála, aby ji konečně uvěřil.

 Byla si vědoma své chyby, a všeho, co mu provedla, a udělala by snad cokoliv na světě, aby jí uvěřil, že již je jiná. 

Opatrně vztáhla ruku k jeho nahé hrudi. Pár centimetrů nad jeho tělem, se však zarazila. Bála se, že ho probudí.

 Stále nemohla uvěřit tomu, že tento výjimečný muž, miluje zrovna ji. Mohl mít jakoukoliv ženu. Všechny, mu leželi u nohou. Nebylo jediné, která, by si nepřála skončit v jeho objetí. A on touží po ní? Bylo to pro ni skoro nepochopitelné, ale věřila mu každičké slovo.

 „Vivien?" Zašeptal najednou.

Trhla sebou, když si uvědomila, že se ho i přes svou vůli, dotkla na jeho prsou. 

„Já..., pro..., promiň," vykoktala, „nechtěla jsem tě vzbudit." Náhle nevěděla, co mu na to říci.

 Díval se na ni těma jeho nádhernýma očima, a ve tváři měl zvláštní výraz. Nedokázala určit, na co myslí, ani k němu přiřadit, žádnou emoci. Zčervenala až ke kořínkům vlasů. 

„Jen jsem chtěla..., tedy..." vydechla a malinko se pohnula. Měla chuť utéct.

 „Chtěla jsi něco, Vivien?" zašeptal znovu a zakroužil v její tváři. 

Zuřivě zatřásla hlavou k odporu. Polkla. Sklopila hlavu, protože se mu najednou nedokázala podívat do očí.

 Hltal ji pohledem, a stále ji držel za ruku, aby neutekla. A to by jistě udělala, protože se najednou cítila tak trapně. Styděla se za to, že ji přichytil při tom, když si prohlížela jeho tělo, a dotýkala se ho.

 „Tak mluv," vydechl, aniž by ji pustil, „řekni mi, co jsi chtěla, Vivien? Máš možnost mi říci, co cítíš. Proč jsi chtěla, abych tu s tebou zůstal?" 

Vivien zalapala po dechu, a konečně se mu podívala do tváře. Otevřela ústa, ale nedokázala ze sebe vypravit jedinou hlásku. Najednou ji došla slova.

 Naplánovala si toho tolik, co by mu řekla, a najednou to nešlo. Z očí se jí spustily slzy. Nedokázala tomu zabránit. 

„Já..., já..., Matyasy..." zamrkala, aby zahnala další příval slz, „odpusť mi, jestli můžeš. Prosím tě o to na kolenou. Nedokáži bez tebe žít. Dýchat. Existovat," začala ze sebe najednou chrlit všechno, co měla tak dlouho na srdci, „byla jsem hloupá. Naivní. Byla jsem někdo jiný, Matyasy. Již jsem jiná. Miluji tě, a jediné, co si přeji, abys byl šťastný. Ty, i náš syn. Proto jsem utekla. Doufala jsem, že jedině tak, dokážeš konečně normálně žít. Volně se nadýchnout. Bez té hrozné koule u nohy, kterou jsem pro tebe já." 

„Ty ..., máš pocit, že jsi pro mě jen jakési těžké závaží, které mě tlačí k zemi?" vydechl nevěřícně a posadil se proti ní. Vztáhl k ní ruku a jemně ji pohladil po tváři, „nikdy, jsi pro mě nebyla přítěží, Vivien. Miluji tě. Miluji tě k smrti, sakra! Cožpak to konečně nepochopíš? Nikdy, jsem tě nepřestal milovat, „povzdechl si rezignovaně, „i kdybys mě tisíckrát ranila, nedokážu tě nikdy vymazat ze svého srdce."