HRA S OHNĚM

Část 8

Vivien se zabalila do deky a posadila se na postel. 

Připadala si, jako ve zlém snu. Však se jí během dvou dní, obrátil život úplně na ruby. Kdyby ji ještě přede dvěma dni, někdo řekl, že se ocitne v domě samotného Matyase Garreta- Williamse, vysmála by se mu. 

Samozřejmě, že již o něm slyšela. Kdo by také neslyšel, o jednom z nejobávanějších bossů mafie.

 Slýchávala jeho jméno skloňováno ve všech pádech, již v době, před čtyřmi lety, kdy si myslela, že je zamilovaná, do Silvanova bratra, Johana. 

Ošila sebou, již jen při té vzpomínce. Byla hloupá, zamilovaná holka, která dost pozdě zjistila, co je Johan zač. Jenže již bylo pozdě.

 Že Johan pochází z mafiánské rodiny, samozřejmě věděla, ale nechala se oklamat, jeho sladkými slovíčky. 

Nyní měla pocit, že kdyby nebylo Silvana, již by tu jistě nebyla. Silvan, byl jako její bratr, kterého nikdy neměla. 

Johan ji týral, trápil, mučil, a ona si pokaždé omlouvala jeho chování tím, že je vina na její straně. Že jistě udělala chybu ona, a stále se na něj dívala, těma svýma zamilovanýma očima. 

Teprve Silvan, jí otevřel oči, a nyní již byla přesvědčená, že kdyby spolu neutekli, nebyla by již mezi živými. 

Najednou se otevřely dveře, a do místnosti vstoupil Matyas. Přikrčila se na posteli, a přitáhla si deku až pod bradu. 

Změřil si ji pohledem, a jeho oči zajiskřily. Byl rozzlobený, poznala to na výrazu jeho tváře. 

Jenže si prostě nedokázala pomoci. Už jednou se zařekla, že již nikdy, jí žádný mafián, nedostane až na samé dno, kde byla. 

Všechno v ní vřelo, a vzpíralo se proti všemu, co řekl, nebo po ní žádal. Působilo to na ní, vlastně jako červený hadr, na býka. 

Mohl být jakkoliv milý a chápavý, stejně se v ní při pouhém pohledu na něj, všechno vzepřelo.

 „Řekl jsem, že si pro tebe přijdu, Vivien." zamračil se, a postavil se nad ní. Přikrčila se ještě více a sklopila zrak. 

„Nikam nejdu. Nemůžeš mě přinutit!" vyprskla jeho směrem. 

„Myslíš?" Řekl to takovým tónem, až ji zamrazilo.

 „Obleč se, Vivien!" zahromoval znovu, ale ani se nehnul. Jen ji neustále propaloval svým pohledem. 

„Ani mě nenapadne!" 

„Dobrá, půjdeš tak! Věř mi, že nebudu mít problém, tě odnést násilím, a třeba nahou."

 Vivien polkla a konečně se mu podívala do tváře. Myslel to vážně, poznala to z jeho výrazu.

 „Mý bodyguárdi, a služebnictvo, je bez výjimky, hluché, slepé a němé. A Silvanovi s Lionelem, imponovat nebudeš, tak se koukej obléci, nebo tě přinutím!"

 Přistoupil k jedné ze zásuvek a vytáhl podprsenku a kalhotky. Pak vyndal ze skříně jedny z šatů, a hodil je na postel. 

„Čekám!" řekl přísně a založil si ruce na prsou.

 Vivien se ošila. Cítila, že nemá jinou možnost.

 „Otočíš se?" špitla. 

„Ne!" pronesl, a ani se nehnul. 

Ještě chvíli váhala. Pak pevně semkla rty, a v rychlosti na sebe naházela připravené oblečení. Cítila, že je rudá, až ke kořínkům vlasů.

 Postavila se zády k němu a snažila se zapnout zip, na svých šatech. Najednou ucítila, jak se jeho horké prsty, dotkli jejích zad, a začal jí je zapínat.

 „Nechci s tebou bojovat, Vivien." Zašeptal těsně u jejího ucha. 

Jeho horký dech, jí pohladil po tváři, a podivný pocit, usídlil se v jejím žaludku. Polkla a uskočila stranou. 

Vůbec se jí nelíbilo, co cítí, a jak na něj její tělo reaguje. Ale byla to nenávist, tím si byla jistá. 

Však co jiného, by to mohlo být.