HRA S OHNĚM

Část 25

Matyasovy se rozbušilo srdce. Pootevřel rty, protože měl lepší pocit, že se tak může nadechnout. Najednou se mu vůbec, nedostávalo vzduchu. 

Na moment zavřel oči, ale neotočil se. Najednou dostal strach, že to je jen jeden z jejích dalších úletů, a ona ho po té, znovu bude nenávidět.

 Ale tak moc, po ní toužil. Miloval, ji. I přesto všechno věděl, že tu lásku ze svého srdce, jen tak vyhnat nedokáže. 

Však to pro něj bylo utrpení, ležet vedle ní, a cítit její vůni. Její přítomnost. Nedokázal ji vyhnat z hlavy, ani v Bibianině náručí. 

„Řekni něco. Prosím. Matyasy." Zasténala za jeho zády.

 Matyas si zhluboka povzdechl a konečně se k ní otočil. Zakroužil v její tváři. Dívala se na něj jinak, to poznal, ale přesto? 

„Vivien, já..." polkl, „nevím jestli..., jestli je to dobrý nápad," vypravil ze sebe ztěžka, „ještě včera, jsi mě nemohla ani cítit, a dnes..., se chceš se mnou milovat?" 

Jenže jeho tělo, mluvilo jinou řečí, než jeho rozum. Díval se na ni, a jeho kalhoty se vzduly. Nedbal na to, i když viděl, že si toho všimla, a začervenala se. 

 „Toužíš po mně." Vydechla. 

Mytyas si smutně povzdechl. „Ano, Vivien. Toužím po tobě. Již tak dlouho, a beznadějně," rezignovaně zatřásl hlavou k odporu, „to ale neznamená, že bych si někdy chtěl vzít to, co bys mi sama, nechtěla dát. Netoužím jen po tvém těle, to přeci víš." 

Tak moc zatoužil po tom, aby dostal tolik síly k tomu, aby dokázal odejít. Jenže jeho nohy, jakoby mu přirostli do země. 

Zavřel oči, a zatřásl se, když k němu vztáhla ruku, a dotkla se jeho hrudi. Přejela po jeho svalech na prsou, a z hrdla se mu vydral nechtěný sten.

 „Také po tobě toužím Matyasy," slyšel její zastřený hlas, „jen mi dovol, ti to ukázat. Dovol to sobě. Odpusť mi, prosím." 

Její hlas, ho hladil po tváři. A když zajela její ruka, až nad lem jeho kalhot, pomalu zuřivě ji chytil, a podíval se jí zoufale do očí.

 „Vivien," dostal ze sebe, „nezastírám, toužím po tobě. Jsem jenom muž, sakra. Ale jsi si tím jistá? Nerad bych, abys mě po té, snad ještě více nenáviděla. Já chci více, Vivien..., ne jenom tvoje tělo!" Přejel její obličej zoufalým pohledem. Ale Vivien jen přikývla a naklonila se k němu. 

Ucítil její vůni, a horkost jejího těla, na své nahé hrudi. Ještě chvíli vzdoroval. Ani se nehnul.

 A když Vivien, zatáhla za přezku jeho kalhot, nahlas vykřikl. „Můj bože!" procedil skrz zuby.

 Pak Vivien zatáhla za ramínka své noční košilky, a nechal ji spadnout k jejím nohám. Jeho výraz, již byl podoben výrazu, raněného zvířete. 

Vzal ji do náručí, a odnášel ji na postel. „Možná jsem slaboch, ale prostě nedokáži vzdorovat své lásce k tobě, ať se snažím sebevíc."

***

Normálně to nedělám, a je to asi naposled, ale prostě jsem neodolala.

 Tuto píseň, přímo zbožňuji. Je v ní tolik vášně a lásky. A mám pocit, jako by ta vášeň, patřila  Matyasovy.