Správní lidé v nesprávný čas (Fan Fikce - Nik Tendo)

1. Kapitola

     Probouzím se do bezstarostného rána. Do ložnice pronikají sluneční paprsky a já pomalu odlepuju oči. Protáhnu se jako kočka a jdu se umýt. Nejdřív začínám teplou sprchou a celý proces dokončím doslova ledovou vodou. Vyčistím si zuby, lehce se namaluju a vlasy sepnu do nízkého culíku.
„Dobré ráno pane Fousku," řeknu a pohladím svého kocoura. Je to šedá, chundelatá kulička. Přítulná, ale umí se pořádně naštvat. Fousek mi odpoví slastným zavrněním.
Udělám si snídani a hned po ní vyrážím do fitka. Dneska mám v tréninku tahy a jsem zvědavá, jak to půjde. Obléknu si na sebe sportovní set složený z podprsenky a biker shorts. Už jsem se dávno vykašlala na svá velká stehna a velké bříško. Nechávám tomu volný průběh, ale už se rozhodně neděsím zrcadla. Udělám rychlou fotku a vyrážím na autobus, kterým jedu asi dvacet minut do fitka. V okolí, kde bydlím, jich mám několik, ale nejvíc jsem si zvykla na to své. Chodím do něj už rok, skoro všichni se tam známe a jsme něco jako rodina. Vystoupím z autobusu a jdu ještě několik minut pěšky.
     Na recepci mě vítá kamarádka Val. Podám ji permanentku a objednám si jeden nakopávač.
„Co dneska jedeš?" ptá se a podává mi sklenici s rozmíchaným nakopávačem. Moc jim nevěřím, spíš si je dávám jako placebo.
Usrknu si a v puse se mi rozlije hořká chuť. Lehce se ušklíbnu. „Dneska mám tahy."
„Nějaké maximálky?"
„To asi ne, ale chtěla bych si naložit víc než obvykle, tak uvidíme," řeknu a mrknu na ni.
Odcházím do šatny, kde si přezuju boty a odložím lehkou bundu. Jezdím už převlečená, protože tím ušetřím čas a nerada se před někým svlékám nebo naopak soukám do těch těsných kraťásků. Beru s sebou celou tašku, protože bych všechno neunesla. Tahám s sebou těžký opasek, křídu, trhačky, láhev s vodou, sluchátka, náhradní legíny a bandáže. Odcházím z šatny do poslední místnosti fitka, která slouží spíše k protažení než ke cvičení. Sahám po válečku a pořádně si rozválím stehna a zadek. Potom si procvičím ramena a záda a jdu do menší silové místnosti, která slouží na dřepy a na mrtvé tahy. Jako vždy je téměř prázdná. Jsme tady jen dva. Já a nějaký kluk. Je mi trochu povědomý, ale nevím, asi jsem ho ještě neviděla. Věnuju mu krátký pohled a odcházím na konec místnosti. Pomalu se připravuju na tahy. Dávám si sluchátka, pouštím hudbu a jdu si nandat kotouče. Cítím jeho pohled v zádech. Nebo spíš na zadku. Nenápadně se podívám do zrcadla a vidím jeho odraz. Upřeně na mě kouká. Lehce zčervenám, ale pokračuju dál. Naložila jsem si devadesát dva a půl kilo. Mám v plánu jet 3x3. Ještě se předtím napiju, zapnu opasek a jdu na to. Postavím se co nejblíž ose, udělám hluboký nádech do břicha, nadhmatem chytám osu a zvednu. K mému překvapení je to lehčí, než jsem myslela. Přidávám si ještě pět kilo a dávám si dvouminutovou pauzu. Rychle oddechuju a pořád cítím, že se na mě dívá. Jsme zvyklá, že se lidi ve fitku dívají, i já se dívám, ale tenhle cápek se dívá jinak. Už už se chystám něco říct, ale on se jen zvedne, celou mě sjede pohledem a odejde.
„Wow," řeknu si otráveně pro sebe.
Kašlu na povrchního blbečka a chystám se na další sérii. Jde to tak lehce, že si na poslední sérii rovnou naložím sto kilo. Dávám si tentokrát delší pauzu a pořádně se napiju. Jakmile pauza skončí, pouštím si písničku, která mě nabudí a jdu si stoupnout k ose. Stejný postup jako předtím. Velký nádech do břicha, nadhmat a podřep. Jakmile se chystám osu zvednout, periferně vidím, že ten kluk zase přišel. Stojí a kouká na mě. Otočím k němu hlavu a on se usměje tím nejkrásnějším úsměvem na světě, odhalí tím dokonalý bílý chrup a uznale na mě kývne. Veškeré nasrání šlo pryč a já se na něj najednou tlemím jako puberťačka. Notak, notak uklidni se! Nahodím zpět svůj soustředěný výraz a třikrát zvednu osu. Jsem na sebe pyšná. Na řadu jdou doplňkové cviky na nohy, zadek a záda. Často se míjím s tím klukem. Už mi to nedá a jdu za Val.
„Hele, jak se jmenuje ten cápek v černém?"
Val na mě vytřeští oči. „Děláš si srandu?"
„Ne, proč?"
„Omg, to je niktendo."
Nechápavě se zatvářím. „To je dost divné jméno, nemyslíš?"
„Jenovéfa není o nic lepší," řekne se smíchem.
„Hahaha. Tak jak se jmenuje?"
„Dominik. Proč? Máš přece Adama."
Zakoulím očima. „Jasně, že jo, ale furt na mě čumí."
„Ještě aby nečuměl, když máš tak sexy prdel."
Dojela jsem zbytek tréninku a cestou domů se ještě stavila do obchodu, abych si uvařila něco dobrého. Mám dnes  v plánu už jen odpočinek, protože musím zítra do práce.
      Po obědě jsem si lehce zdřímla. Venku ještě svítilo slunce, nemohlo být víc než sedm. Sáhla jsem po svém telefonu, abych se podívala, kolik je hodin. Přišla mi žádost o přátelství od nějakého Dominika. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, kdo to je. Žádost jsem bez váhání přijala. Ani nevím proč. Začala jsem ho teda taky sledovat. Pak jsem hypnotizovala telefon a čekala, že napíše, ale nenapsal.
„Pane fousku, mám mu napsat?"
Kocour mi odpoví dlouhým zavrněním. To určitě znamená ne.
„Dobře, psát nebudu. Co takhle nějaké stories na Instagram, aby si všiml?"
Pan fousek ke mně přiběhne a začne se mazlit. To může znamenat ano.
„Fajn! Jdu na to. Nesuď mě tak přísně. Já vím, že jsem zadaná, ale pobavit se snad můžu ne? Třeba napíše a já zjistím proč tak debilně čuměl."
Výborně, povídám si s kocourem. Vyberu fotku, přidám filtr, písničku a přidávám na stories. Ani ne za deset minut mam reakci od Dominika.