Správní lidé v nesprávný čas (Fan Fikce - Nik Tendo)

18. Kapitola

„Hodím tě domů."
„To si jako přijel autem?!"
„No a jak asi?"
„Vždyť si pil!"
Dominik převrátí oči. „Měl jsem jeden drink a už asi čtyři hodiny zpátky."
Pokrčím rameny a beze slov sednu k němu do auta. Dnes se toho stalo tolik, že mi to mozek nedokáže přijmout. Dominik bude otec, Sandra snad maminka.
„Prosím tě, mluv se mnou."
Nával emocí bohužel nezastavím. Znovu se rozpláču. Třesou se mi ruce i nohy. „Co ti mám říct? Budeš táta. S tím už nejde nic dělat."
„Nemůžu tě vidět takhle zlomenou. Jsem kretén."
„S tím souhlasím."
„Chápeš, že se s ní teď rozejít nemůžu?"
„To bych po tobě ani nechtěla. Nedovolila bych ti to a stejně bychom nebyli šťastní. Monika je fajn. Sere mě to, ale bohužel to musím uznat."
Když mi zastaví před domem, vezmu si svých pár švestek a odcházím. Nemůžu se na něj ani podívat, abych se nesložila, ale když uslyším zaklapnutí dveří, otočím se. Dominik jde ke mně.
„Můžu jít na chvíli k tobě? Probereme to ještě?"
Oběma je nám jasné, že je to blbý nápad, ale přikývnu a vedu ho do bytu. Převleču se do tepláků, stáhnu si vlasy do gumičky a složím se na gauč k panu Fouskovi. Dominik si opatrně sedá k nám.
„Nevím, co říct. Chtěl jsem, aby ses to dozvěděla ode mě někde v soukromí a ne takhle od Jakuba."
„Ale celou dobu ze mě děláš blbce. Můžu být za Jakuba vděčná, protože konečně vím, jak se věci mají."
„Jakub se o tebe bude snažit ještě víc než před tím."
„Bylo nám spolu celkem fajn. Řekl, že mě miluje."
Dominik se zašklebí. „To říká pořád."
„Nojo, ale poprvé to řekl řekl přede mnou."
Tohle je jako scéna z filmu. Ležím na gauči s kocourem a Dominik se snaží něco říct, aby udržel náš (zvláštní) vztah který ale udržet nejde.
„Jsi skvělá, že si zachovala chladnou hlavu a zavolala sanitku."
„To by měl udělat každý, ne?"
Ráno se probouzím a cítím kolem pasu Dominikovu ruku. Vím, že jakmile dnes odejde ze dveří, už to je definitivně v háji. Takže ač bych neměla, užívám si chvíli v jeho sevření. Pomalu se k němu obracím. Oči má poklidně zavřené a tiše oddychuje. Je tak nádherný.
„Nechceš si mě vyfotit?" zeptá se najednou.
„Ani ne. Fotky nejsou tak hezké."
„Přijdeš dneska na párty?"
„Zase další párty? To snad ne."
„Ale tam bys nešla pracovně. Šla by ses bavit."
„Můžu to zkusit. Jdeš s Monikou?"
„Nejspíš ano, ale asi odejde brzo, tak se ti potom můžu věnovat."
„Tak uvidíme," říkám nejistě. Moc se mi nechce.

Sandra
10:15
Jenny, stav se za mnou dneska prosím. Mám povolené dvě návštěvy za den. Chci tě vidět🧡

Jenovéfa
10:15
Určitě, potřebuješ něco donést?☺️

Sandra
10:16
Myslím, že ne

Jakub
10:18
Čau, máš dneska čas?

Jenovéfa
10:19
Ahoj, v kolik myslíš?☺️

Jakub
10:23
Tak kolem druhé nebo třetí

Jenovéfa
10:23
Ahaaa, promiň, ale to jdu za Sandrou do nemocnice...a potom se budu chystat na tu vaší párty🙁

Jakub
10:24
Tak já tě hodím, jo?🧡

Jenovéfa
10:25
To by bylo super!!! Chci koupit něco pro malou

Jakub
10:29
Tak platí, vyzvednu tě před druhou...

Natáhnu na sebe rifle, mikinu, sepnu vlasy do vysokého ledabylého ohonu a běžím dolů za Jakubem. Dominik odešel už dávno a ani jednomu nemám v plánu nic říkat.
„Ahoooj," vítáme se s Kubou jakoby se včera vůbec nic nestalo. Přijdu k němu, obejmeme se a líbneme na tvář.
Cestou do nemocnice zastavíme v obchodě, kde chci pro malou koupit nějaký dárek. Vyberu troje šatičky, ke kterým jsou i ponožky. Teď to určitě nebude mít dobré, když je tak maličkatá, ale do roka by to mohlo být skvělé. Jakub koupil dudlíky, které ladí s šaty a pro maminku jsme vybrali balónky a zlatý řetízek, který má jako přívěsek malinky foťák.
K Sandře můžu jen já. Jakub čeká na chodbě ale aspoň na Sandru zamával.
„Zlato, jak ti je?" ptám se.
Vypadá skvěle. Na to všechno, čím si prošla, vypadá skvěle.
„Ale jo. Jen mám strach o malou. Kdybys jí viděla. Je tak malinká. O nic větší než dlaň dospělého člověka."
„Koupili jsme jí dárečky."
Sandra rozbalí naše dárky a je nadšená. „To je tak nádherné. Jste skvělí, moc vám děkuju."
Mluví pomalu a skoro šeptem. Musí být hrozně vyčerpaná.
„To je maličkost a o práci se už nestarej, všechno zvládnu."
„Děkuju! No ale co ty a Jakub? Jakto, že jste tady spolu?"
Pokrčím rameny. „Dneska mi napsal, že by se chtěl vidět. Večer jdu na jejich párty, tak jsem zvědavá."
„Musíš mi povyprávět celou story, jak to teda bylo a je."
Zhluboka se nadechnu, dlouze vydechnu a pustím se do vyprávění o tom, jak jsme se poznali s Dominikem, jak jsme si to rozdali hned snad druhý den v gymu, jak jsem se nechala vyprstit od Jakuba v klubu, jak jsem to utla s Dominikem a chodila s Jakubem a jak teď nevím, kterého si vybrat, i když není o čem, protože Dominik čeká dítě s Monikou, která je kráva, protože je hrozně fajn.
„Ty vole. Aha!"
Mávnu rukou. „Šílené."
„Počkej a co ta Val? Pořád spolu nemluvíte?"
Zavrtím hlavou. „Ne, ale ani nechci."
„Jasně, serem na ni. Tyjo a dneska to vidíš jak? Budeš tančit s Jakubem nebo s Dominikem až Monika odejde?"
„Chci se od Dominika stranit, takže svou pozornost zaměřím na Jakuba. Tak mi to přijde správné."
„Správné ano, ale cítíš to tak doopravdy?"
„Zatím ne, ale třeba se to dneska změní."
Takhle se z nás mimochodem staly nejlepší kamarádky a ze mě skvělá teta.