Správní lidé v nesprávný čas (Fan Fikce - Nik Tendo)

11. Kapitola

     Sobotní rána jsem odjakživa milovala. Svět najednou zpomalí a já nemusím dělat nic. Můžu jen ležet a prostě být.

Val
9:12
Čau kočko, prijdes dneska do gymu? 💪🏽

Jenovéfa
9:14
Čaukyyyy...hele asi ne

Val
9:14
Vůbec!!!!!!! Musíš přijít. Není tady ani noha!

Jenovéfa
9:16
Někdo brzo přijde neboj, ale ja fakt nemůžu

Val
9:16
Aha. Nemůžeš, nebo nechceš? 🤨

Jenovéfa
9:16
Nechci 🥱🥱

Tak nakonec mě ukecala. Ale trvalo ji to dlouho, protože já měla naplánováno celodenní lebedění v posteli s kocourem. Jakub byl pracovně mimo město, takže jsme se měli vidět až za pár dní.
     Píšu Val, že už jsem na cestě. Během toho, co píšu, se vůbec nedívám na cestu a najednou mě srazí vysoká postava. Mobil mi vyskočí z rukou a padá displejem na zem.
 „Prosím, prosím, ať to není prasklé!" šeptám si pro sebe jako mantru.
Dominik mi ho zvedne a říká: „Je v pořádku, nezlob se."
Zarazím se. Natáhnu k němu ruku, ale trochu váhám.
 „Já tě nekousnu," říká se smíchem.
Taky se zasměju. „Díky a promiň, měla jsem se dívat na cestu."
 „Jak se máš? Vypadáš úchvatně."
Červenám se. „Mám se dobře, právě jdu do fitka. Taky vypadáš skvěle. Dlouho jsme se neviděli."
 „No, snažil jsem se ti vyhýbat."
Uznale přikyvuju. „To beru. Měla jsem to stejně."
 „Hele já vím, že jsem to posral. Šli jsme na to rychle, špatně a já ti neměl lhát o Monice."
Je to skoro rok, co chodím s Jakubem a pořád nedokážu slyšet její jméno. Nikdy mi nic neudělala, pořádně jsem s ní ani nemluvila, ale stejně ji nedokážu vystát.
 „To je už jedno. Jsme teď oba šťastní, ne?"
 „No, jo. Jasně."
Trapná chvilka ticha. Slyšeli byste spadnout i špendlík.
 „Jakub má štěstí, víš to?"
 „Monika taky."
Široký úsměv odhalil jeho zuby poseté diamanty. „Páni, to máš nové?" ptám se nadšeně a jdu těsně k němu, abych se podívala.
 „Jo, nechal jsem si to udělat nedávno. Ale nevím, není to trochu moc?"
Snaží se je na mě furt cenit, abych se mohla dívat. „Myslím, že pro tebe není nic moc. Je to dobré, líbí se mi to!"
 „Díky."
Povídáme si na ulici jako staří přátelé. Jako přátelé, kteří se sešli po několika letech a mají tolik zážitků a tak málo času.
Koukám se na hodinky. „Sakra, ujeli mi už tři autobusy."
 „Můžu tě hodit jestli chceš."
 „Nechci tě zdržovat."
 „Vůbec ne. Jedu taky do fitka, takže tak či tak bychom se tam potkali."
Zase na chvíli zaváhám, ale nakonec přikyvuju. „Tak děkuju."
Po cestě se cítím trochu špatně. Jakub by asi nebyl rád, kdyby nás tady takhle viděl. Neděláme sice nic špatného, ale není to ok.
Do fitka vcházíme spolu. Jakmile nás val vidí okamžitě zamrzne.
 „Já jsem se vrátila v čase?"
 „Haha," řeknu a jdu ji obejmout.
 „Ahoj Val," říká Dominik, přiloží permanentku a mizí.
Val otevře pusu do kořán. Protočím oči a řeknu: „Srazili jsme se na ulici!"
 „Jo jasně. Takže náhoda?"
 „Ale nech toho."
 „Tak si přiznej, že jsi ráda."
 „Hm, možná jo. A co? Dlouho jsme se nebavili."
 „Takže je to čistě jen přátelské?"
 „Jasně, že jo. Víš přece, že jsem s Jakubem."
 „A miluješ ho?"
 „No...já nevím. Ještě jsme si to neřekli."
Val opět zamrzne. „Jste spolu skoro rok a ještě jste si to neřekli?"
Pokrčím rameny. „Tak asi je lepší na to netlačit a nechat to volně plynout, ne?"
 „Zlato, já nevím. Rok mi přijde-"
 „Skoro!" skáču jí do řeči.
 „Okay, SKORO rok mi přijde jako dlouhá doba na to, abys poznala jestli dotyčného miluješ nebo ne."
Nadechuju se, že jí něco řekne, ale Dominik vychází z šatny a jde k nám.
 „Ještě nejsi oblečená? Zase jste drbaly, že?"
 „Trochu," odvětí Val.
Odběhnu rychle do šatny a do pár minut jsem hotová. Dominik pořád čeká u baru. Takže chápu dobře, že dnes cvičíme spolu?
Odcházíme do silové zóny a mám pocit, že se na nás všichni dívají. I když se tady bavím jen s Val a nikoho jiného tady osobně neznám, tak mi přijde, že mě znají všichni a myslí si, že jsem nejvetší děvka na světě. Ale to je jen pocit. Ve skutečnosti jsme všem ukradení.
 „Už si tady dlouho nebyla, že?"
Zavrtím hlavou. Pravdou je, že jsem se mu snažila vyhýbat i tady. „Měla jsem hodně práce, takže jsem chodila jen hodně zřídka."
 „Myslel jsem, že se mi vyhýbáš i tady."
 „Ne ne, prostě hodně práce."
 „No a už lepší v práci?"
 „Moc ne, nevím, jestli mě to naplňuje. Přemýšlím o změně, ale nevím, co bych dělala. Hodně mě baví fotit a dokážu si představit, že bych někomu spravovala sociální sítě, ale kdo by mě bez zkušeností zaměstnal. Nechávám to volně plynout. Ostatně jako všechno. Co ty? Jsi spoko?"
 „Určitě se tomu věnuj a třeba se něco naskytne. Já jsem spoko. Chystám solo album a mám z toho fakt dobrý pocit."
 „Moc ti to přeju."
Spíš mluvíme než cvičíme, takže učiním první krok a jdu dělat mrtvé tahy. Lehký trénink, lehké váhy.
 „A s Jakubem všechno ok? Jste spolu už nějakej ten pátek."
Podezíravě na něj koukám. „Hm, proč se ptáš? Val ti něco říkala?"
 „Ne, ježiš vubec ne, jen mě to zajímá. Jsem žárlivej idiot a asi čekám, že mi řekneš, že vám to neklape."