Jestli si myslíte, že když je váš otec vrchní bystrozor mají vás všichni učitelé rádi, tak se šeredně pletete. Ve třetím ročníku se mnou mluvila profesorka Trelawneyová.
-..." Je smutné, že nikdo z Potterů nemá věštecké nadání a přitom ty jsi vypadala tak nadějně..." vzdychla si.
" Škoda, že vás tu nechává profesor Brumbál jenom kvůli svému bratrovi a všechno co nám říkáte je naprostý nesmysl."...- od té doby mě lehce řečeno nenávidí. Jediné štěstí, že je její předmět úplně zbytečný.
" Copak slečno Potterová? Už jste vyčetla osud slečny Wesleyové z její dlaně?" zeptala se mě druhou hodinu toho dne.
"Pani profesorko Trelawneyová já tam prosím nevidím osud, ale něco jiného."
" A copak to je?"
" Dlaň, prosím."
" Pět bodů dolů pro Nebelvir."
Tak to ne! Počkejte, tohle si užijeme. Vztala jsem a chytla Trelawku za rameno.
" Všichni jsme v nebezpečí,
To čeho se bojíme se vrátí,
A bude to horší než předtím,
Horší než si dokážeme představit. " odříkávala jsem hrozivým tónem. Ten její výraz, ten stál za všechny prachy. Nenápadně jsem mrkla na spolužáky a pro zveličení mého vystupu se skymacela na zem. I by mi to prošlo, kdyby někdo nevešel do třídy.
" Paní profes...Lily! Co se jí stalo? " zakřičel a přiřítil se ke mně. Proč zrovna on? Alex si ke mně přidřepl a začal se mnou třepat.
" Lily, Lily vztávej. Probuď se!"
Místo, já nespím ty blbče! Jsem se nenechala vyvézt z role.
" Co? Co se děje? Alexi co tu děláš?" řekla jsem a stoupla si.
" Ty má milá jsi měla vidění. Já věděla, že v tobě je nadání." přestala mluvit, když ji přerušil záchvat smíchu ze třídy, jediný kdo byl ještě zmatenejší než ona, byl Alex.
" Děti, to není směšné, to je dar." Najednou jsem dostala ďábelský plán.
" Paní profesorko, není mi moc dobře. Nezašel by mi někdo prosím pro bylinkový čaj, mudlovský." řekla jsem a koukla se na Alexe.
" Jistě, jistě pan Cross ti pro něj dojde. Ty se tady posaď." Asi po čtvrt hodině přiběhl Alex s hrnkem v ruce.
" Ne..mo...hl jsem ho ni....kde na...najít, a..ale mám ho." řekl zadýchaně.
" Ale já jsem na tenhle alergická." řekla jsem s " omluvným" úsměvem. A tak to šlo celé dvě hodiny. Když zazvonil na konec druhé hodiny přišel asi po desáté s čajem.
" To je ten, který si chtěla?"
" Jo, ale mě už je líp. Já už ho nepotřebuju, díky." Na to se všichni začali smát a ukazovat na udýchaného Alexe. Ten začínal chápat, pomalu. Je hrozně nechápavý.
* * * * * * * * *
Zprávy se v Bradavicích šíří rychlostí blesku. Do oběda už to samozřejmě věděla celá škola. Na obědě seděla spolu naše pětka a já, Katii a Oliver jsem se smáli profesorčině výrazu a Alexovi. Pak vešli do jídelny Poberti a všichni se začali smát, kluci si sedli k nám.
" Jak si mohla?" vyjekl Fred.
" Nevím o čem mluvíš." odpověděla jsem.
" Ale víš, provedla jsi první vtípek tohoto roku, to je naše hodnost. Jak jsi mohla?" pridal James.
" Ne že by nebyl absolutně super." zmrmlali oba pod nosem.
" Hey!" vykřikl Alex a všichni jsme se začali znovu smát.
Ale já věděla, že tohle mi jen tak neodpustí.
