Společnice [wixie]

1. Pátek

Vážený pane předsedo,

rád bych Vás informoval o mé účasti na letošním sto padesátém osmém ročníku konference nejlepších lektvarových mágů a mistrů světa. Věřím, že tentokráte mi bude umožněno přednášet a aktivně se zapojit do této akce, jelikož jsem letos připraven splnit etickou podmínku, která tomu předchází.

Těším se v pondělí na shledanou.

S úctou

Severus Snape

Severus si naposledy prohlédl strohý, ale vše říkající dopis. Byl spokojený. Věděl, že nemusí chodit kolem horké kaše. Parkerovi, předsedovi onoho kongresu, který se konal jednou za pět let a byl tou nejprestižnější událostí, jaké se kdy mohl lektvarový odborník zúčastnit, nebylo třeba cokoliv obšírně vysvětlovat.

A Severus k tomu ani neměl potřebu něco dodávat. S profesorem Parkerem se znal už něco málo přes deset let. Dvakrát již se pokoušel na tento kongres dostat jako řečník, ale nebylo mu přáno. Vždy se mohl účastnit pouze jako pozorovatel, který nesměl zasahovat ani do řízených diskuzí.

Tento rok tomu ale hodlal učinit za dost. Už z toho důvodu, že nebyl nejmladší a celá tato událost se opakovala jednou za pět let. Dobrá, bylo mu čtyřicet, ale to přeci neznamená, že není natolik vzdělaný, aby se o své poznatky nemohl podělit!

Svou minulost měl již nějaký ten pátek uzavřenou. Další fanatický šílenec na blízku nebyl a jediné, co mu tak připomínalo jeho minulost, byla společnost Znamení, kterého se neměl už nikdy zbavit. Společnost ho též akceptovala jako válečného hrdinu, možná proto, že vzpomínky byly ještě stále velmi čerstvé. Ostatně byly tomu teprve tři roky, kdy Voldemort definitivně padl.

Život jeho i celé společnosti se pomalu ale jistě zajížděl do starých kolejí a jediná věc, která by konkrétně jeho udělala šťastným (pokud o této emoci lze v souvislosti s tímto mužem vůbec hovořit) byla účast právě na této prestižní události.

Bohužel, chyběla mu k tomu jistá podstatná věc. I když mluvit o věci bylo velmi ... zavádějící. Každopádně už si zařídil vše potřebné k tomu, aby vše klaplo. Opatřil si doklady jednoho mudly, respektive občanský průkaz a výpis z trestního rejstříku. Pak už jen stačilo jednoduché kouzlo a na obou dokladech se objevila jeho fotografie. Nakonec ještě vybrat potřebné množství peněz a zítra vše stvrdit v odpovídají agentuře.

Měl to vskutku dobře vymyšlené.

Momentálně stačilo už jen seznámit o svém úmyslu svou nadřízenou. Studentům se zmiňovat nehodlal. Nedělal si iluze o tom, že by ho snad ten týden oplakávali. Naopak, už teď se děsil toho, že mu za ten týden bez jeho soustavné disciplíny zvlčí víc, než by bylo nutné. Ale ať už to bude tak či onak, on si ten týden rozhodně nemínil nechat zkazit myšlenkami na své studenty.

Svižným krokem zamířil do ředitelny.

„Severusi, stalo se něco?" přivítala ho jeho nadřízená.

Nestávalo se moc často, že by ji její zaměstnanec navštívil v její kanceláři. Ono se vůbec nestávalo, aby kromě profesorských porad vyhledával její společnost. Očividně něco potřeboval.

„Ano i ne. Rád bych si vzal příští týden dovolenou," prohodil téměř nezúčastněně, v klidu se posadil na židli před ředitelským stolem a ležérně si přehodil nohu přes nohu.

„Dovolenou? Uprostřed března?" zalapala Minerva po dechu a sesunula se do křesla.

„Ano. Jedu na kongres lektvaristů do Paříže. Na celý týden."

„Severusi, myslela jsem, že jsi účast na této události již dávno vzdal."

„Zpočátku ano, ale rozmyslel jsem si to," oponoval jí klidně s mírným kývnutím na důkaz svých slov.

„Pak tedy nemám co říct."

„Stačí, když řekneš, že mohu jet," opáčil mírně ironicky.

„A tebe by snad zastavilo, kdybych ti to nepovolila?" zeptala se ho Minerva s vševědoucím úsměvem na tváři.

„Oba víme, že by mě to nezastavilo, ale jsem raději, pokud se vzájemně dohodneme a shodneme," potvrdil.

„Tak v tom případě máš mé svolení. Sice bych byla raději, kdybys mi to příště řekl trochu dříve, ale co nadělám. Shánět za tebe na týden náhradu a mít k tomu jen dva dny ... to od tebe nebylo pěkné," pokárala ho, ale její oči prozrazovaly, že to nemyslí zase tak vážně.

„Já vím, ale stále jsem tak trochu váhal. Rozhodl jsem se až dnes."

„Dobrá, ale jak jsi to zařídil?" ptala se zvědavě jeho nadřízená, protože i ona byla seznámena s onou podmínkou, která předcházela veřejnému vystoupení na kongresu.

„Řekněme, že to je věc, kterou bych si zatím rád nechal pro sebe," zatvářil se Severus tajemně, což ještě víc podnítilo Minervinu zvědavost.

„Ale Severusi, všichni víme, že ty nemáš-"

„Nemám, ale co není, může být," skočil Severus své nadřízené do řeči a raději se zvedl k odchodu.

Přeci jen začínala být Minerva zvědavější víc, než mu bylo milé, a tak pro jistotu zatrhl její vyzvídání hned v počátku.

„Tak ať se ti tam daří, Severusi," popřála mu, když jí došlo, že z něj nedostane už ani slovo.

„Díky, Minervo," odvětil a mírnou úklonou hlavy se rozloučil, aby za sebou následně zavřel dveře z druhé strany.

„Co si o tom myslíš, Albusi?"otočila se bývalá zástupkyně ředitele na portrét svého předchůdce.

„Nejsem z něj moudrý, ale jak znám Severuse, vymyslel něco neuvěřitelně složitého, co se nakonec změní v naprosto banální věc," odvětil moudře stařec a natáhl se pro konvici s horkým čajem, o jehož příchuti se lze jen dohadovat.

Minerva pokývala hlavou na souhlas, přitáhla si pergamen s kalamářem a začala přemýšlet o vhodném záskoku za svého zaměstnance ...