Společnice [wixie]

18. Sobota (část první)

Probudily ho sluneční paprsky vtíravě klouzající po tváři. Ležel blíže k oknu, takže měl ještě pár minut k dobru, než zalechtají na tváři i jeho společnici. Opatrně se protáhl, přetočil zády ke sluníčku a po chvilkovém váhání se posunul blíže ke kraji postele, aby měl lepší výhled na její spánkem rozkošně pomačkaný obličej.

Ležela na břiše, tváří k němu. Levou ruku měla pod polštářem a tu pravou položenou kousek od těla. Pohledem přejel přes její štíhlé prsty. Pozorně si prohlížel její upravené nehty a představoval si, s jakou elegancí tyhle ruce krájí přísady do lektvarů. Živě dokázal ve své mysli vyvolat představu na ladný pohyb zápěstím, když vhazuje do kotlíku suroviny a přitom druhou rukou krouživě míchá tekutinu uvnitř. Její ruce byly pro lektvary stvořeny.

Pohledem sjel přes až příliš ztřeštěný vzor na pyžamu a zastavil se u jejího obličeje. Pozorně zkoumal linii brady a zejména pak rtů. Měla je semknuté a působily nevýrazně, možná až odtažitě, ale on dobře věděl, že dokážou být sladce vášnivé.

Výhled na její zavřená víčka mu částečně znemožňoval pramen vlnitých vlasů, který jí spadal do tváře. Chvíli váhal. Kdyby ho přistihla, jen stěží by mu pomohla jeho obvyklá ironie a musel si přiznat, že by se z toho ani moc vymlouvat nechtěl. Jenže za tu dobu, kdy měl možnost ji poznat o trochu blíž, pochopil, že o něj by nikdy nestála. Proč taky. Neměl jí co nabídnout.

Jenže teď tu byla. Blízko něj a zřejmě naposledy. Zatoužil se jí naposledy dotknout. Jemně promnout uvolněný pramen vlasů mezi prsty, zastrčit jí ho za ucho a pokochat se její andělskou tváří, kterou teď mírně hyzdila blednoucí podlitina. I tak byla krásná. Věděl to už včera, kdy to potvrdil tomu taxikáři, a kdyby nad tím přemýšlel trochu víc, možná by došel k závěru, že mu přišla krásná už před týdnem v kavárně. Ale nebyla nic pro něj. Věděl to a respektoval. Ovšem ten poslední dotek si nechtěl nechat vzít. Ne, když byl tak blízko.

Hermiona nespala. Její spánek byl velmi lehký, proto ji probudilo již zvlnění matrace, když se Severus přetáčel na bok. Nechtěla hned vstávat a tak raději fingovala spánek, aby si mohla ještě chvíli poležet. Předpokládala, že by ji Snape okamžitě tahal z postele a to se jí nechtělo. Pak však poznala, že nejspíš ani on nemá v plánu ještě nějakou chvíli vstávat. Cítila na sobě jeho pohled. Byla si téměř stoprocentně jistá, že ji sleduje, ale stejně tak dobře si byla vědoma vlasů spadajících jí do obličeje a znemožňujících mu tak podrobnější zkoumání. Pak ale podvědomě vycítila změnu. Neměla tušení, co se chystá udělat, ale měla pocit, jako by se k ní přibližoval. Tohle nebylo dobré...

Vztáhl ruku jejím směrem a pomalu se jí přibližoval k její tváři. Už se téměř dotýkal pramene vlasů, ale nepřestával přitom sledovat část její tváře, která nebyla zahalena. Pak se stalo něco, v co doufal, že se nestane.

Otevřela oči.

Ne že by se lekl, ale rozhodně ho překvapila. Rychle stáhl ruku zpět a trhnutím dozadu se chtěl ještě více odtáhnout, aby na něj snad nepadlo podezření. Bohužel pro něj zapomněl, že už tak leží na samém okraji postele. S pořádným žuchnutím doprovázeným hlasitým klením se zřítil z postele na koberec.

Jen o vteřinu později se nad ním objevila její hlava, jak se na posteli rychle přesunula a pohledem na zem kontrolovala, zda se mu nic nestalo.

„Jste v pořádku?" vyhrkla překotně.

„Ano, ale moje kosti už si odvykly na podobné zacházení," ušklíbl se a začal se ztěžka zvedat na nohy.

„Vy krvácíte!" vykřikla Hermiona v momentě, kdy se dostal na kolena a rukama se opřel o hranu postele, aby tak mohl lépe vstát.