Společnice [wixie]

15. Čtvrtek (část třetí)

Severus dobrých patnáct minut přešlapoval ve vestibulu hotelu a už se začínal pomalu ale jistě nudit. Prohlížel si obrazy na stěnách s očividným nezájmem, jen aby si ukrátil dlouhou chvíli.

„Severusi, omluvám se," promluvil na něj Parker nečekaně a přátelsky mu položil ruku na rameno.

„Nic se neděje. Už jsem se domníval, že jste si to rozmyslel," vyslovil Severus svou domněnku.

„To rozhodně ne, Severusi, ale Marlenne se udělalo nevolno. Je u ní lékař. Snad pochopíte, že bych raději byl teď u ní."

„Ale jistě, že ano," souhlasil Severus okamžitě. „Nemohu vám být něčím nápomocen?" ptal se ještě se zájmem.

„Ne, chlapče, není třeba. Všechno už je snad dobré, jen si potřebuje odpočinout. To víte, už nejsme nejmladší," pokrčil zmoženě rameny starší muž a pokynul mladšímu kouzelníkovi hlavou. Hned potom se odebral zpátky za svou ženou.

Severus zvlnil znechuceně rty. Paní Parkerové samozřejmě nic za vinu nedával, ale těch dvacet minut mohl již dávno využít nějak smysluplněji.

Nahoru se mu moc nechtělo. Nebyl si jistý, jestli by mu Grangerová nehodila něco na hlavu, kdyby se ukázal ve dveřích. Rozhodl se raději pro krátkou odpolední procházku. Než však stačil vůbec dojít ke dveřím, venku se rozpršelo.

„Výborně. Když se daří, tak se daří," zamumlal si na půl úst a obrátil své kroky k výtahu.

Ať se třeba Grangerová staví na hlavu, on v dešti venku chodit nebude, pomyslel si a rozhodně zmáčkl tlačítko, aby si přivolal výtah.

Když se však dalších několik minut nic nedělo, začínal si připadat jako blbec. Ještě několikrát zmáčkl stříbrné tlačítko, ale nic se nestalo. Odevzdaně si vzdychl a vydal se nahoru po schodech.

Do čtvrtého patra vyšel s mírným zadýcháním a předpokládal, že kdyby nebylo tréninku v podobě bradavického schodiště, funěl by už někde mezi druhým a třetím patrem.

Jakmile procházel kolem výtahu, všiml si zajímavého úkazu. V drážce výtahových dveří byl drobný kámen, který bránil konečnému zavření dveří a způsoboval tak jen opětovné otevírání v kombinaci s marnou snahou o zavření.

Severus přimhouřil oči. Tohle se mu nelíbilo.

Rozvážným krokem a se zamyšleným výrazem ve tváři se vydal ke dveřím jejich pokoje.

Už z dálky si všiml, že nejsou úplně zavřené a jeho mysl zaplavily obavy. Obavy o Hermionu.

Ty se ještě více prohloubily, když zaslechl její bolestné zanaříkání.

Neváhal a rozeběhl se.

Prudce rozrazil dveře pokoje a běžel za zvuky pláče, které se ozývaly z ložnice.

Na okamžik zkoprněl před výjevem, který se mu naskytl. Vzpamatoval se však neuvěřitelně rychle, několika kroky překonal vzdálenost k posteli a prudce sevřel mužovy vlasy ve své pěsti. Hrubě zatáhl a donutil ho tak se překulit po hlavě na posteli a následně ho shodil na zem.

Nevšímal si toho, že se muž zkroutil na zemi a třel si bolavá místa na hlavě. Nevšiml si ani toho, že na koberec dopadlo z jeho dlaně několik chomáčů hnědých krátkých vlasů. Jediné co viděl, byla polonahá a zbitá Hermiona schoulená do klubíčka a snažící se jednou rukou zakrýt si ňadra a druhou se nemotorně pokoušela stáhnout vyhrnutou a potrhanou sukni.

Začínal vidět rudě.

Rychle ale jemně zároveň přes ni přehodil deku a otočil se na George. To byl momentálně ten, který si v tuhle chvíli zasluhoval jeho plnou pozornost.