Společnice [wixie]

7. Úterý (část první)

Již ve chvíli, kdy ho ještě slabé sluneční paprsky zašimraly v obličeji, věděl, že něco není tak, jak by být mělo. Pamatoval si totiž naprosto přesně na okamžik, kdy se ukládal ke spánku a nepřikrýval se. Ale teď, podle toho co cítil, by dal ruku do ohně za to, že se mu opět podařilo udělat něco, co se mu stávalo minimálně pětkrát do týdne. Totiž to, že se probudil na boku s peřinou zmuchlanou ve svém náručí a nohou přehozenou přes její spodní cípy.

Povzdechl si, a tak jako pokaždé po probuzení v této poloze, zabořil obličej do ložního prádla před sebou, aby se pokusil najít vůni, kterou z něho nikdy necítil.

Vůni ženy.

Jako rána palicí na něj zapůsobila dvě zjištění. To první spočívalo ve faktu, že ucítil alkohol prolínající se s opojnou vůní ženskosti. Druhé pak bylo o něco více šokující, když zjistil, že neboří hlavu do hotelové přikrývky, ale do kučeravých vlasů na zádech slečny Grangerové. Vzápětí si uvědomil funkčnost svých smyslů, jež potvrdily jeho domněnku o přikrývce ležící shrnuté u jeho nohou. Pak už nebylo tak těžké dojít k závěru, že to, co on tak bezprostředně svírá v náručí je ona zmiňovaná dáma, která, jak o chvilku později s úlevným vydechnutím zjistil, stále tvrdě spí.

Velmi opatrně a potichu se odtáhl ke kraji postele a pozorně si prohlížel to, co z Hermiony bylo vidět. Jak mohl zpozorovat, očividně jí nakonec moc nevadilo spát s ním v jedné posteli. Ale přisuzoval to stavu, v jakém se včera večer vrátila z baru. Na to nemusel být nějak extra vnímavý, aby mu došlo, že Hermiona včera přebrala. Nasvědčoval tomu alkoholový obláček, který se kolem ní vznášel a zmačkané šaty vyhrnuté bůhví kam, které neměla potřebu si sundat.

Zřejmě padla do postele jako podťatá.

Vyškrábal se na posteli do sedu a zkontroloval hodiny. Bylo sotva sedm ráno a vzhledem k tomu, že měli ještě celé dvě hodiny do první dnešní přednášky, rozhodl se trochu ji potrápit. S pocitem budoucího zadostiučinění si složil ruce na holé hrudi a pohodlně se opřel o pelest za svými zády.

„Co tady děláte, slečno Grangerová? Neříkala jste, že se mnou v jedné posteli spát nebudete?" věnoval jízlivá slova jejím zádům.

Chvilku se nic nedělo, načež se mu dostalo odpovědi v podobě zachroptění. Tohle bude zajímavý rozhovor, usoudil a spokojeně se ušklíbl.

„Ptám se, co tady děláte, Grangerová? "

„To byste měl vědět nejlíp vy, když jste za to dal čtyři tisíce!" podařilo se jí složit dohromady celou větu hned napoprvé.

V tu chvíli jí v hlavě začali tancovat permoníci. Bolestně zaskuhrala.

„Určitě jsem je nedal za to, abyste se tady za moje peníze nakládala do lihu."

„Ááá, nekřičte tolik," šeptla. „Strašně mě třeští hlava."

„A vy jste se mi ještě smála, když jsem vás upozorňoval, abyste se neopila," upozornil ji výchovně Severus, ale hlas neztišil.

„Je mi zle."

„Zcela nečekaně," uchechtl se.

„Jste strašný necita," byla její odpověď.

„Slečno Grangerová, vám asi zamrzl mozek, nebo mě oslníte nějakou další novinkou?" smál je jí teď už neskrývaně.

Hermiona cosi zavrčela a pokusila se otočit jeho směrem. Nejprve se překulila na břicho. Bohužel ji nenapadlo, že tahle poloha nebude pro její bolavé tělo to pravé. Udělalo se jí špatně a hleděla se co nejrychleji dostat zpět do polohy na boku. Bylo jí jedno, jaké prostředky k tomu bude muset využít, proto jí ani nedělalo starosti, že jako záchytný bod zvolila Severusovo stehno, o které se opřela. Podařilo se jí nadzvednout, trochu otočit a s následným žuchnutím skončila zpátky v peřinách. Ruku nechala ležet tam, kde byla a už se neobtěžovala dělat další zbytečné pohyby.

Severus si změřil její dlaň na svém stehně, která se nacházela jen kousek od jistého místa. Uchopil její zápěstí dvěma štíhlými prsty a položil její ruku na prostěradlo vedle své nohy.

„Myslím, že máte nejvyšší čas udělat ze sebe člověka. Za hodinu vás čekám v obývacím pokoji. Pokud tam nebudete, odtáhnu vás na snídani klidně za vlasy, jasné?"

„Lektvar na kocovinu náhodou nemáte?"

„Uhodla jste. Nemám. Neplánoval jsem zvyšovat hladinu alkoholu ve své krvi a už vůbec by mě nenapadlo, že tak křehká žena se zlinkuje jako starej námořník!"

„Nemůžu za to," zaskuhrala.

„To je velmi zajímavý úkaz. Máte kocovinu, ale nemůžete za ni. A kdo teda? Já snad?"

„Někdo mě opil," postěžovala si.

„Jistě. To byl nejspíš nějaký záhadný kouzelník, který na vás měl políčeno."

„Jo, přesně tak," potvrdila Hermiona vážně, aniž by si všimla, že si z ní dělá Snape legraci.

„Tak vstávejte, Grangerová. Koupelnu potřebujete víc než koza drbání," usadil ji.

Dál už si jejího brblání nevšímal. Vzal si svoje oblečení a poznámky, které si chtěl před snídaní ještě projít a zamířil do místnosti sloužící jako obývací pokoj. Schválně přitom za sebou zabouchl dveře pořádně hlasitě. Odpovědí bylo bolestné zaskučení.

Hermiona měla pocit, že jí někdo buší kladivem do hlavy a snaží se jí vymlátit mozek z lebky. Nebylo jí dobře. A vůbec si neuměla představit, že bude celý den ve střehu a bdělá. To tedy bude den!

Neskutečně pomalu se vyškrábala na vratké nohy. Jen tak tak se stihla vyhnout nočnímu stolku a dveře do koupelny jí přišly nějaké extra úzké, protože se do nich vešla až napodruhé. Když se jí konečně podařilo dostat do koupelny, velice jemně a potichu za sebou zavřela dveře. Skoro ze sebe strhala páchnoucí šaty a co nejrychleji si stoupla pod sloupec vlahé vody dopadající na dlaždičky sprchového koutu.

Spolu s kapkami blahodárné tekutiny se dostavoval pocit uvolnění a čistoty. Jenže to nebylo to jediné, co s úlevou a odcházející kocovinou přicházelo. Dostavoval se také pocit provinění a studu.

Hermiona si pevně přitiskla drobné dlaně na obličej a prudce oddechovala. Co to provedla? Vždyť ona se opila v době, kdy měla hrát svou roli a být klientovi dobrou společnicí. A co na tom záleželo, že tím klientem byl zrovna Snape? Nic. Platil tak, jako každý jiný a ona neměla lepší nápad než se opít za jeho peníze a ještě flirtovat s nějakým chlapem, o kterém nic neví. Merline! Vždyť ona se chovala jako poblázněná pubertální holka!

Styděla se sama před sebou. Styděla se za své chování a ještě víc se styděla za to, že mohla Snapeovi zkazit celé působení na kongresu. Tohle rozhodně nebylo profesionální. Tohle byla chyba. Velká chyba. A upřímně by se nedivila, kdyby si stěžoval a chtěl vrátit své peníze. Musí se mu omluvit. A to co nejdříve. A hlavně už si nesmí dovolit udělat jakoukoliv chybu. Kvůli sobě, ale hlavně kvůli němu. Ne, on byl ten poslední, který by si zasloužil potupu díky její hlouposti.

Bohužel už nemůže vrátit to, co se stalo, ale může udělat vše proto, aby to alespoň částečně odčinila. Ať už to znamená cokoliv. Dluží mu to. Dluží mu omluvu za své chování a dluží mu bezproblémový pobyt na kongresu.

Severus Snape byl sice muž, který se jí dost naurážel v hodinách. Byl to muž, jehož ironie a sarkasmus občas zaboleli snad více než fyzické napadení. Ale byl to také muž, díky němuž už po světě nepobíhá vraždící monstrum a díky němuž má celý kouzelnický svět zpátky klidný spánek. A právě za to všechno si zaslouží, aby se k němu chovala se vší úctou a pomohla mu tak splnit jeho velký sen. Rozhodně si nezaslouží opilou děvku páchnoucí alkoholem, potem a cigaretovým kouřem ve své posteli.

Rázně vypnula vodu a natáhla se pro ručník. Voda jí udělala dobře, únava částečně opadla a její tělo se pomalu ale jistě dostávalo do normálu. Jen kdyby ta hlava tolik nebolela.