CYBERHILL - Vražedná Síť

Prolog

ěnou chladným vzduchem, protnuly krátké ustrašené spěšné nádechy. Ten, komu stoupaly od úst bílé obláčky páry se snažil utéct. Panika mu však motala hlavu. Nebyl schopný vzpomenout si, v jakých uličkách Ocelového města se nachází. Netušil, že strach jej vede přímo do slepé uličky.

Jak se zachránit před démonem, který se mu držel již pěknou chvíli za zády? Zůstala možnost schovat se. Utišit se, zklidnit dech, modlit se, doufat že ho bytost korunovaná nocí mezi bednami nenajde. Důkladně se přikryl tmavým kabátcem, dlaní si překrývajíc ústa. Snažil se vzpomenout co provedl, na koho zle pohlédl. Zatím se mu však nedařil najít sebemenší důvod proč byl odsouzen zemřít.

Paranoia zesilovala všechny zvuky v okolí, i ty které sám vydával. Přál si, aby mocně bušící srdce bylo chvíli ticho. Při skřípání, špičky démončina nože přejíždějícím po kamenech, myslel že vyskočí z kůže. Krev v žilách tuhla. Ten zvuk byl tak blízko, tak nepříjemně hlasitý. Aby se strachy nepozvracel, donutil se spolknout hořkou žluč ve staženém hrdle. Bolest potlučeného těla, vháněla muži slzy do očí. Při útěku nejednou spadl vinou zdřevěnělých nohou.

Věděl ten upravenec, kde se schovává? Byl tu ještě? Váhal schovaný v tiché tmě, kam slabé modré a zelené světlo pouličních neonů nedolehlo. Ozývalo se tu kapání vody z rozbitého okapu. Hučení města, i řeky. Jak dlouho mohl být schovaný? Pár minut se zdálo jako věčnost.

Bál se pohnout, ač to bude muset udělat. Teoreticky kdyby tu zvládl zůstat do rána, spolu se světlem by odešly i noční běsy. Bytosti, jež se staví zády k vycházejícímu slunci, jelikož odcházejí s nocí a na světlo se dívají ze tmy jež je pohltila.

Nesmí se pohnout, stačí aby mu pod nohama zaskřípal štěrk, a mohla by se vrátit. Tyhle upravenecké potvory nikdy neselžou. Jdou po svém cíli do roztrhání.

Tělo napumpované adrenalinem velelo muži utéct. Nechtěl setrvávat na místě, když cítil, že je hrozba na blízku. Necítil se bezpečně a prvotní instinkty velely utéct.

Po dalších minutách se rozhodl riskovat. Jako novináři se mu to většinou vyplatilo. Kabát nechal na místě. Uhlazené vlasy si rozcuchal. Snažil svou vizáž změnit co nejvíce to v tu chvíli šlo. Pomalu přikrčený vylezl z úkrytu.

Podíval se doleva. Tam zeď, co mu prve zamezila v pokračování jeho cesty. Otočí se i doprava. Prázdno. V čisté ulici se nepohnulo ani smítko. Ostražitě se váhavými kroky vydal kupředu.

Po zádech muži přejede mráz. Nůž škrábající zeď se ozval přímo za ním. Zaskočilo mu, při představě že pod ostřím nože není zeď.

Bože prosím... Strach jej otočí směrem k třímetrové zídce.

Dřepěla na ní. Líně se narovnala z podřepu. Nůž z modré ocelářské slitiny držící v ruce se zableskl. Démon noci stál přímo nad ním, rozhodujíce o jeho životě.

V černém úboru, její zbroji, se leskla vpředená modrá vlákna – stejná slitina z níž byl ukut nůž. Pouliční světla tomu dávala zvláštní důraz – jako by z nich byla utkaná. Za přilbicí s korunou, vítr, jako nějakou pavučinu, rozprostíral ostře střižené vlasy. Svou délkou letmo se dotýkajících klíčních kostí.žlutá barva, kterou kadeře nesly, byla něco proti zákonům přírody. Nebyl to člověk.

Tiše, neslyšně a s kočičí elegancí, se párkrát prošla po zdi. Přesnost, lehkost a pružnost kroků, sebevědomé držení celého těla se dalo snadno přirovnat k tanci na nataženém drátě. Nejhorší bylo že ji to naučili ve výcviku tak dokonale, až se to stalo součástí jejího kódu. Dokonalý vraždící stroj.