CYBERHILL - Vražedná Síť

Epsilon

Od výslechu uplynula hodina a půl. V hlavě mi stále šrotuje otázka: Proč bychom si odpalovali vlastní základnu? Když Hexagon to nebyl

Oranžová i modrá hlava na mě s informacemi šetří, ale lepší než nic. Nezačnou věřit ihned, a ani to nečekám. Přeci jen jsem, co jsem.

Překvapilo mě, že ihned po našem rozhovoru, mě nechali skoro bez pout. Nyní mám jen elektrický nákrčník a náramky na nohy. Dostanu ránu, když se pokusím utéct nebo se mnou budou problémy. Neustále mě má někdo na očích. Ale jsem zvyklá být stále pod dozorem.

Užívám si svou omezenou volnost k tomu abych se protáhla, jak jen můžu. Za ty tři dny si jsem neuvěřitelně ztuhlá, sice za ně celou svou kondici neztratím ale ani nezlepším. Jsem zvyklá cvičit od mala každý den. Momentálně čekám, než za mnou přijde jejich technik, aby mi vyndal z čipu jed.

„Máme i tělocvičnu, nemusíš cvičit na chodbě." Prohodí má klaunská chůva, zatímco je opřený o zeď. Pouze po něm hodím otrávený pohled. Po jeho bledé unavené tváři proběhne lehké pobavení. Líně se protáhne a pramínky delších modrých vlasů si shrábne dozadu.

„Prozradíš mi své jméno?" Zeptám se, když si sedám do tureckého sedu ke stěně naproti jemu.

„Nemusím ti ho prozrazovat, řeknu ti ho." Upře na mě povědomé oči připomínajícími rez, v nichž jsou patrné zelenkavé tečky. „Jsem Valerian." Broukne a stiskne zuby k sobě.

„Hezké jméno." Přikývnu. Hodilo se k němu.

„Jaké je tvoje? V systému jsme tě nenašli, zdroje nic nedonesly." Zahledí se na konec chodby. I pod elastickou pevnou látkou, ze které má měkké části uniformy, je vidět, jak se mu pohnuly svaly na krku.

„Nemám jméno. Ještě, než mě impérium stvořilo, přišla jsem o něj." Po dlouhé době se mi v paměti vynoří mé staré jméno. Jak je to dlouho co bylo použito naposled? Ach ano, v tu noc. Od té doby jsem statistika, nic jen statistika, co má tajemství. Statistika, co už beze jména přišla, proto nebylo na mé minulosti co vymazávat.

„Tak třeba jednou, mi ho řekneš." Skloní čarovné oči k zemi.

„Neřeknu, k ničemu ti nebude." Odseknu pevně. Naneštěstí, klaun Valerian se nenechal zviklat.

„Bude, chci ti tak říkat." Zazubí se těsně před tím, než se chodbou rozezní ozvěny kroků. Osoba v černých maskáčích s karamelovou pletí. I přes to že je hubená, jemně vynikají její ženské křivky schované ve volném neforemném zeleném tričku. Přes rameno má hozenou velkou brašnu.

Když přijdou blíže jsou vidět její obrovské černé vlídné oči ve tvaru mandlí. Velké plné mírně popraskané rty. Nejspíš si je kouše z nervozity. Černé afro má stažené v culíku, takže za odstávajícíma ušima je vidět jen kulatý chumel vlasů. Přes kůži za levým uchem, se jí táhne bledá jizva. Zvedla nám útlou ruku na pozdrav.

„Ona nemůže mluvit." Špitne mi vedle ucha Valerian. „I na ní, se impérium podepsalo." Zahledí se mi na ústa. Došlo mi, co se jí stalo. I ona byla na některé ze základen impéria. Něco provedla a oni jí připravili o jazyk.

Tento trest není příliš častý. Pamatuju si, že jedna dívka, co tehdy byla s dynamy, jež nás hlídala. Bylo to v době, kdy jsme s ostatními absolvovali tréning. Nebožačka prohodila jedinou nevhodnou poznámku. Znějící: „Když velí armádě, tak proč si nevezme je? Koridory nesvědčí mým vlasům a pleti." Poznámka se týkala jednoho člena z Koruny. Potřeboval ochranku pro plnění povinností mimo město. Nebylo to poprvé a trenér už na ni neměl nervy. Z tréningu jí odvlekly další dvě z jejich čety. Ty se po dvou hodinách vrátili bez živé barvy v obličeji. Tu dívku jsme viděli až po dvou týdnech. Nikdy jsme se nedozvěděli, co všechno se stalo. Pak odešla tahle skupina na Gamu.

„Připravená?" Pronese mírně chraplavým hlasem ten s oranžovými vlasy a pastelově zelenýma, unavenýma očima.

„Chci se jít vyspat." Odseknu podrážděně. Valerian se při mé nekontrolovaně vypálené poznámce začne smát. Oranžová hlava, jen zakroutí očima a představí mi snědou dívku.

„Tabita – pochází ze základny Gama. Před rokem se jí povedlo utéct, předtím ale pomohla utéct nám." Při jeho slovech Tabita sklopí oči a stiskne rty k sobě.

„Jsi odvážná, tohle bych si netroufla." Složím jí upřímnou poklonu. Gama je věznice a poslední výcvikové středisko upravenců – uprchnout odtamtud je nemožné.

Dívka ztěžka vydechne a mávne rukou na znamení, že ji máme následovat.

Za zády ještě slyším, jak ten druhý říká Valerianovi, že za něj vezme službu ať si jde lehnout. Tabita mezitím odemkla dveře do ordinace.

Vprostřed bílé sterilní místnosti se nacházelo polohovací křeslo, jako v zubařské ordinaci nebo naší mučírně. Jediný rozdíl je že v té stomatologické dostanete anestezii. Při té myšlence mi po zádech přeběhl mráz.

To už přišla i chůva číslo dvě. Z křesla jsem viděla, jak na stolku vedle mě leží několik injekcí, skalpelů i několik nástrojů jejichž jména jsem neznala.

„Připoutám tě ať si neublížíš." Pronese a pomocí popruhů mě připevní ke křeslu. Ruce, hrudník a nohy.

„Jak to hodláte deaktivovat?" Prohodím do ticha místnosti. Při pohledu na všechno tohle, mi naskakovala husí kůže po celém těle. Tohle nebude příjemný.

„Nejdřív vypneme dálkové ovládání, čímž se ti ten jed pustí do těla. Pak ti do těla podáme protilátku. Jinak to udělat nejde, čip má v sobě obranu. To tě asi na tvojí základně varovali že se nemáš pokoušet ho vyndávat. Zároveň ti tam ten čip necháme, protože ovládá všechny funkce tvého těla." Vysvětlí mi, co se bude dít.

Tabita se posadí na stoličku nalevo od mé hlavy, a jemně s citem mi natočí hlavu doprava. Slyším, jak sáhla na něčem na stolku. Prsty mi za levou stranou ucha nahmatá hranu čipu. Něčím velmi ostrým mi tam jemně přejede. Ucítím, jak mi teplá tekutina z rány teče za krk. Je to jen malý pramínek. Mezitím slyším jemné lupání. Pak svižně na stole nahmátne injekci a rychle ji ze strany zabodne do krku.

V tu chvíli mi jedno kam mi ji zabodla. Tělem mi od zmáčknutí pístu injekce, snad protéká kyselina. Od konečků prstů na nohou až po kořínky vlasů mě pálí tělo. Doslova cítím, jak ta látka proudí mým tělem. Jak se vlévá do každé žilky, každé cévky. Z očí mi vytrysknou slzy, jestli křičím tak to musí slyšet každý. Je to čirá bolest. Krk se mi svírá zevnitř. Cítím, jak se mi kožené popruhy zarývají do kůže pod vlivem toho, jak kroutím od bolesti. Je tu strašné horko. Jenže to horko mi protéká tělem, podobné žhavé lávě. Každý nádech, každý stah svalů srdečních i těch na konečcích prstů mi způsobuje další a další bolest. S každým úderem srdce se bolest stává nesnesitelnější. Bolest přechází v křeče, které mi skoro zabraňují v každém nádechu. Vůbec nevím, co se kolem mě děje. Slyším moje sípání. Pokazilo se snad něco?

Bolest jako mlha, se začíná rozestupovat. Její pulzy jsou slabší a méně časté. Dech se vrací k normálu. Začínám si znovu myslet, že nad mým tělem přebírám vládu. Slyším tlukot svého srdce, i to že na mě někdo mluví.

„Dýchej. V klidu. Protilátky neutralizují jedy." Mluví klidně až konejšivě. Povedou se mi z křeče rozlepit těžká víčka.

„Jak se jmenuješ?" Zachrčím, při snaze se soustředit na něco jiného, než je tepavá bolest, kyselina v žilách nebo milióny jehel v mém těle.

„Lark." Odpoví nejistě. Lark jako skřivánek? Zvláštní jméno, přesto má něco do sebe. „Mluv na mě Larku." Zašeptám ta slova.

„On tu není přes mluvení." Pousměje se v hlase Valerian.