CYBERHILL - Vražedná Síť

Alfa - Epsilon

Seskočím ze střechy na balkon mého dnešního cíle. Kapitána Jackquila.

Oprava: bývalého kapitána. Ze střetu se mnou, nikdo nevyšel.

Při dopadu mé tělo nevydá nejmenší zvuk. Dík odlehčené titanové kostře a koženým okovaným botám s pružnou podrážkou. Místo kostí na předloktích, nohou a také částečně žebrech mám implantovanou kostru z titanové slitiny. Je velmi odolná a přitom lehká. Je to mnohem kvalitnější materiál než ty, ze kterého byly mé kostry původní. Dříve slovy při častých doskocích docházelo k deformacím a staly se bolestivým postižením. Po každém neopatrném skoku následovala výměna. Naštěstí je to už dávno a po těchto problémech zbyly jen jizvy.

Zůstávám skrčená u země, přitisknutá u zdi. Naslouchám hrobovému tichu. Stráže obcházející tuhle vilu musí být na druhé straně budovy. Zdvihnu ruku směrem k masce. Skrz rukavice patřící k uniformě, na obrubě nahmátnu tlačítko, jímž aktivuji termokamery s noktovizorem. Díky čipům, máme my modifici schopnost vidět ve tmě. Jenomže ani s čipem nevidím skrze zdi. Za okamžik mi je dopřáno vidět teplotu a každou z osob v okolí. Jedna ležela v místnosti vedle mě – můj cíl. Dál dle mého očekávání, na druhé straně budovy se pohybují strážní.

Z prověřování okolí mě vyruší nepříjemné zrnění v určitých částech. Chladná modrá místa se pohybovala v divném šumu. Později musím říct techničce Valéry ať to opraví. Nejspíš se mi do systému dostal prach.

Krom Jacquila šlo vidět hned dvě rudé siluety. Nacházely se blízko sebe. Odhadla bych, že jsou před dveřmi Jacquilovi ložnice. To budou další z jeho goril. Zrnění ve vidění přetrvávalo. Rozčilovalo mě to, ale pokračuji v úkolu. Ze hry vyřazuji dveře balkonu. Nic těžkého. Zde je balkon vysoko. A lidská lenost nezná mezí. S aktualizací zámků se nikdo nenamáhal. Stačilo jen jednoduše vypojit zdroj elektřiny a nožem zastrčit západku. Překvapuje mě že zrovna kapitán, s představou a vědomostmi o impériu takto zanedbal své zabezpečení.

Dopálená vypnu zrnící termo snímač, pomalu vkrádajíc se do ložnice. Odepnu od pasu zbraň. Vypadala jako baterka, ale pravda byla jinde. Vevnitř se skrývá dlouhá úzká čepel. Palcem stisknu spínač. Zbraň vydá spouštěcí signál znějící stejně, jako příchozí zpráva v telefonu. Přístroj stále vypadal jako černá a neškodná svítilna. Přikryju kapitánovi ústa. Zdá se, že cinknutí jej mírně probralo. Muž se nestihl vzpamatovat, než mu byla zbraň přiložena za ucho. V momentu, kdy vlasy zakryly senzor zbraně, z ní vyjelo ostří rozpálené do běla. Mohla jsem jen sledovat jako kapitánu Jacquilovi zhaslo světlo v očích. Vzduch se naplnil smradem spáleného masa a krve. Ráno kapitána mrtvého a jen zkušené oko pozná že má vypálenou díru v hlavě. Čistá práce.

Mám po misi. Vylezu na střechu, smotám lano – tenkou šňůrku. Na níž bez problému utáhnete i vlak. Její výhodou krom odolnosti, je nenápadnost a průhlednost. Obyčejného lana si snadno všimnete i ze země. Pavoučího lanka nikoliv. Ale pozor, nevyšplháte po nich bez speciálních rukavic patřících ke zbroji. Bez rukavic se rozlučte se svými prsty.

Naposledy shlédnu ze střechy kapitána Jacquila s očima přilepenýma na Ocelové město.

Proč se impérium snaží potichu uklízet jeho odpůrce a posílá na ně mechaniky? Vždyť by klidně mohla nakráčet popravčí četa za bílého dne hlavním vchodem a tady už by se tomu nikdo nedivil.

Impérium všechny ovládá zastrašováním, ale nesmí si dovolit ukázat slabost vlastních řad.

Až kapitána jeho stráž najde mrtvého, bude jim jasné, kdo tu byl – ale mohou si to jen myslet. Přesně v tu dobu totiž přijede někdo z imperiální eminence. Vyřeší vše okolo zaměstnanců domácnosti. Dá jim datum a místo kam se dostavit. Následovně je na místě určení podrobí testu. Ti, jenž projdou na základě tabulek, budou přeřazeni do jiné domácnosti. Zbytek – připadne popravčí četě. Na jejich místo dosadí někoho z nižší vrstvy a na místo těch dají vízum někomu z koridoru.

Projede mnou mráz ve chvíli, kdy na zádech ucítím něčí pohled. Do žil mi začne proudit adrenalin. S otočkou odstoupím od okraje střechy, abych věděla, kdo do mě očima vypaluje díru.

Přízrak. Lehká černá zbroj stejná jako má. Krom toho že mužova zbroj byla opravdu hodně poškrábaná a postřehnu že imperiální znaky ať už vtisknuté do ochranných plátů, či všité modrými ocelovými vlákny chybí. Evidentně je sám odstranil. Přes pravou nohu se mu táhl modrý pruh. Černá hladká přilba nemá špice.

Kdybych sama nebyla to, co on...Upravenec. Jediné, co by mi připomínalo člověka by bylo povzdechnutí. Vlasy trčící do stran, byť nebesky modré. Obezřetně skenuju pevnou štíhlou kreaturu a čekám kdy se pohne. Z naší jednotky nebyl. Nebyl z žádné jednotky fungující ve městě.

Renegát.

Neznámý přesunul váhu z jedné nohy na druhou. Zbroj se nadzvedla vlivem nádechu. Přísahala bych že pod maskou hleděl stejným směrem, jako já. Začnu přešlapovat na místě a obcházet ho. Učiní to samé. Dávám si obzvlášť záležet na našlapování abych byla v následujících minutách schopna reagovat co nejrychleji. Umně si hrál na moje zrcadlo. Netrvá dlouho, a po střeše chodíme dokola.

Neznámý se začne pod maskou deformovaně smát.

Tricher, nejen že mě chce vyvést z míry, on si ze mě utahoval! Přišlo mu to vtipné. Přízrak natočí hlavu k levému rameni. Mohla bych tu příležitost využít k útoku. Už se chystám proti němu vyběhnout, než prudce stočí veškerou pozornost zpět na mě. Leknutím se vrátím na své místo. Proč tak váhám?!

Něco tu je špatně. V setinách, kdy se odvrátil hlavou, někomu dal gestem pokyn. Možná tu je někdo další, možná se mě jen snaží rozptýlit. Zut, možná se mu to daří. Nesoustředím pozornost jen na něj. Rozptýlená sleduji okolí. Ksakru, termo pro zjištění, zda je sám, teď zapnout nemohu. Nevím, zda by mě vůbec nechal. Jakýkoliv pohyb navíc by mohl modificateur vyprovokovat k útoku. Pořád stojím moc blízko kraji střechy. Neopatrnost není na místě, i vzhledem k tomu že je upravenec. Síly jsou vyrovnány a teď vše závisí na dovednostech, rychlosti, síle a mazanosti.

Ale v případě že se ve městě objevili nepřátelští upravenci, mohl by z toho vzniknout problém. Ne pro mě, ale mou partu. Nepozorovaně pohnu prsty. Na horním kloubu levé ruky, stlačím čip. Podržím jej deset vteřin. Tím dám nejbližšímu upravenci vědět o problému.

Smrt je náplní mojí práce.

Na mém životě nezáleží.

Nevolám o pomoc. Doufám, že mě někdo uvidí cizí kreaturu. I za cenu mé pohry, jej hodlám zdržet co nejdéle. On očividně nespěchá. Stačí mi vydržet, než dojdou posily. Nevím, co je zač, ale obyčejný voják to nebude. Začal si broukat nějakou melodii a zastavil se.

Energii nyní převedl na střed těla a obě nohy. Mávl s ohlédnutím nalevo.

Naletěla jsem mu.

Naletěla.

Má stejnou zbroj. Ví, proč jsem zmáčkla kloub na malíčku.

Čekal na to.

Dohnal mě k tomu.

Já zase znám gesto schované za mávnutím. Bude útočit první, a není tu sám.