CYBERHILL - Vražedná Síť

Valéry

Již dobu hledím a počítám fleky na stropě, proto je modré světlo rozsvěcející se spolu s budíkem vysvobozením. Nebo nikdy nekončící noční můrou, těžko to rozlišit.

Očima, jež by rády zůstaly ještě nějakou tu chvilku v modré tmě, mžourám pohledem po místnosti. Denní světlo mě po tváři pohladilo naposled přesně před osmi měsíci. V celé základně Alfa, nenajdete jediného okna. Stejně jako základny Beta a Gama, situuje se v podzemí.

Neohrabaně se vymotám z deky na posteli. Jak moc se mi nechce vylézat z tepla do chladné místnosti. Dopotácím se k věcem a rychle si navleču odolnou šedou pracovní kombinézu. Možná to není nejhezčí oblečení, ale tady na vzhledu nezáleží. Má jiné benefity, tahle kombinéza je ze specifického materiálu. Odolá propálení i oděrům v místě kloubů a velkou kapuci, do které se mé zimomřivé já, může schovat. Při šněrování pracovních bot mé krátké vlasy poletují kolem obličeje. Našedlé hnědé vlásky mě lechtají na nose. Postavím se ze židle a párkrát zatáhnu za okraj koženkových bot, končící pod koleny. Nakonec se v botách zhoupnu, aby do nich noha zajela správně. Obuv díky vyztužené špici není úplně lehká.

V koupelně opláchnu obličej, teprve pak zvednu hlavu, a kouknu do zrcadla. Dívka se zarudlou pokožkou a hlubokými kruhy pod očima. Bílá vyhublá tvář říká že by měla jíst i spát trochu víc. Jediné, co teď pro ni mohu udělat, je usmát se na ni.

„Další den." Zašeptám jí jako nejlepšímu příteli. Ani vy samotní tu nejste ti, kterým můžete plně věřit. Nikdy nevíte, co budete donucení udělat a zradíte tím sami sebe.

Rychlou otočkou se kouknu na čas: 14:30

Boty cvakají po kovových schodech, když je sbíhám dolů do útrob základny. První z mých povinností je zkontrolovat modifiky.

Ve spěchu se chytím rohu stěny a zahnu za roh. Přede mnou se rozbíhá chodba s celami. Jsou to pokoje ale velikostí a vybavením připomínají celu.

Na levé straně šedé chodby mají cely dynama, naproti mechanici. Zmáčknu zeleně zářící tlačítko. Povel k hromadnému otevření cel. Během chvíle na každé straně stojí řada upravenců v pozoru. Poznali mě a dovolí si uvolnit se. Vědí, že když jsem to jen já, nemusí se chovat přesně jak se od nich očekává. Přede mnou se nemusí přetvařovat, a mohou nechat vyplavat zbylou lidskost napovrch. Přeci jen, jsem měla být jedna z nich. Většinu mechaniků znám od dob výcviku. Důvod, proč nestojím ani v jedné z řad, je prostý. Neprošla jsem závěrečnou zkouškou před mutacemi. Naštěstí pro Oceláře mám stále uplatnění jakožto jejich podpora a ošetřovatelka. Proto teď každou noc trávím mládí tím, že ležím v učebnicích. Musím splatit impériu dvacet jedna let poskytovaného opatrovnictví.

Z každé řady vybočí jedna alfa. Alfa – velitelka a ta zkušenější ve své skupině. U mechaniků velitelky později postupují na vyšší pozici – dynamo. Přičemž mechanik je synonymem vojáka. Obě skupiny spojuje fakt, že ať jsou sebelepšími zabijáky, zemřít mohou kdykoliv.

„Mechanik Alfa?" Rozhlédnu se po dívkách v řadě.

Z řady mechaniků vybočí nejmenší dívka v obou skupinách. Není malá, ostatní jsou vyšší. Pomalu ke mně přijde v přiléhavé zbroji, a maskou, co na čele vystupuje do tří špic. Podobně jako koruna. Koruna, jíž tahle Alfa nesundává. Masky zakrývají celý obličej. Jediné, co bylo z dívky vidět, byly dlouhé hladké vlasy. Barvou světle modré skoro do zelena. Tu barvu způsobily mutace. Chemikálie, co jim prohnaly po ukončení tří let výcviku tělem. Na každého přeměna v upravence působí jinak. Vidět to je hlavně na vlasech a očích. Každá kombinace je unikátní a hlavně nepřehlédnutelná.