CYBERHILL - Vražedná Síť

Valerian

Jen tam zhroucená u zdi. Co taky jiného, když vás doslova přikovali k podlaze. A jen proto, že jste produkt impéria, přitom připomínala spíš hadrovou panenku.

Touhle dobou už se měla probrat, nehýbe se. Že by dostala Epsilon moc sedativ. Zmíním se o tom i mému spolubojovníka, zatímco přes polopropustné okno ve dveřích koukám na žoldáka v bezvědomí.

„Měla." Prohodí zamyšleně Lark, zatímco si bílým kusem gázy ovazuje levé zápěstí. „Počkej, nemohl jsi vědět, že ta čubka, má drápy. Doslova." Pomůžu bratrovy obmotat zápěstí, rozřízlé od nehtů jedné z nich. Konkrétně od Omegy, ale ta byla na naší druhé základně. Spolu s naším nadřízeným.

„Díky Valeriane." Kývne, zatímco dělám na obvazu poslední nešikovný uzlík.

Lark už od patnácti studoval, aby se mohl stát lékařem. Chtěl pomáhat lidem, chtěl nám pomoct. Chtěl pomoct všem, kteří budou potřebovat. Myslel si snad že tím pomůže těm, kterým pomoci nedokázal? Vím že ano, výčitky jsou rodinou kletbou. Obdivuji ho víc, něž bych dokázal vyjádřit slovy. Proto raději mlčím. Nechci připomínat starou bolest.

V devatenácti se nechal kvůli mně chytit impériem, aby se ke mně dostal. To měl za sebou už čtyři roky ze šesti let studií. Mě impérium dostalo ve čtrnácti, Larkovi v té době bylo osmnáct. Tedy se k imperiálům dostal rok po mě.

Od doby, co mě našel, už mě nechce pustit z očí. Oba jsme prošli třemi lety tvrdého výcviku a mutací. Já ji absolvoval rok před ním. Proto mě čekal i nezapomenutelný rok špinavé práce, nájemných vražd a krve na rukou. Po tomto roce, který už z paměti nikdy nevymažu a po Larkových mutacích, se nám podařilo ze Základny Gama utéct.

Jenže pokud je něco nezapomenutelnější než ten rok, je to sebeobětování mého bratra, aby mě dostal zpátky. A i důvod, který mě jako prvního z nás dvou k impériu dostal. To budeme mít jako cejch navždy vypálené v pamětích, srdcích i duších. A nahlas, už to nevyslovíme.

Nyní jsme u Hexagonu skoro rok. Znovu sledujeme z první ruky, a navíc tentokrát z druhé strany mince. Jak jsou lidé, co za nic nemohou, a celý den pro ně pracují do úmoru pro nic, popravováni, mučeni, trestáni. Stříleni u zdi jako dobytčata jen pro to, aby udrželi imperiálové vládu strachu.

Lark vejde do cely, já zůstal ve dveřích. U těchto modifikovaných potvor vycvičených k zabíjení, člověk nikdy neví. Sami to víme nejlépe, jsme s bratrem stejní jako ony. Jako ona.

Sice má vlastní rozum, ale i nad ní visí Damoklův meč. Nemůže za to, kým se stala – jen se snaží přežít.

„Budíček, vím že jsi vzhůru." Prohodí Lark. Bylo vidět že nás slyší ale neměla nebo nechtěla zvednout oči. Chytne jí pod krkem a čelistí tak aby zkontroloval tep.

Lark ji chytil moc prudce, jelikož vyděšeně cukne útlými prsty. Víc jí provazy sedativ nepovolily.

Byla nezdravě bledá s fialovými kruhy pod očima. Bledí jsou všichni mechanici a upravenci nejen díky tomu že trávíme většinu času v podzemních bunkrech, katakombách pod městem nebo pod noční oblohou. Je to i díky modifikacím, chemikáliím v našich tělech.

Epsilon začne zvedat víčka a mžourat po místnosti. Nejdříve se podívá na mě, pak až se jí žlutýma, unavenýma, velkýma očima povede podívat na Larka. Pak její pohled zase spadne. Lark pustí její hlavu se jí pomalu sesune, a v culíku svázané oranžové vlasy se zhoupnou dopředu. Měla drobný obličej s ostře řezanou hranatou linií čelistí a vystouplými lícními kostmi. Ladný hubený, labutí krk. Plné rty, nyní pokryté suchými šupinkami kůže.

„Dali jsme jí toho moc." Zamručí Lark.

„To vidím." Koukám na ni, jak se snaží zvednout hlavu. Po chvíli se jí to povede, ale stále je mimo. Z koutku úst s vybledlými rty se zaleskne tmavá kapalina, jež posléze začne stékat na bradu.

Kleknu si k ní, a vztekle vytáhnu jehlu z její ruky. Spolu se stříbrnou jehlou vyjede i malá kapička krve. „Nebudu se tohohle účastnit."

„Bude teď potřebovat spoustu hydratace. Ale jestli kvůli tobě vyvraždí základnu..."

„Tak co? Zabiješ mě podruhé?" Larka prudce utnu pohledem: „Měla by být ve stavu, aby zvládla mluvit."

„Tyra se zmiňovala že tahle má kovové kosti. Mám za to, že její upravenecké tělo se každý den srovnává s kovem v těle, a teď mu nezbývá tolik energie, aby se popral s léky." Ukáže mi Lark prázdné dlaně na znamení míru.

Neodpovím, jen se oklepu z děsivé zimnice. V boji není poznat, že by měla jiné kosti, a ani v její váze, když jsem ji přenášel do auta. Lark uklidí sedativa a místo nich jí do žil vstříkne čirou kapalinu.

Epsilon zakloní hlavu a opře ji s těžkostí o zeď. Na tváři se jí rozlije nepřítomný úsměv, plný krvavých slin, které následně plivne na bratrovu masku. On se naštěstí nenechal vyprovokovat. Ví, že se moc neovládá. V klidu vstal a nechal jí vstříc očistě těla od sedativ. „Kromě toho že je to vraždící mašina – je fakt pěkná." Při zamykání dveří cely mi nedalo nepoznamenat. Krom toho že ze mě udělali mutanta, zapomněli ve mně lidské malichernosti a lásku k provokování mého bratra

„Jenže ona je, je to vrah. Stejně jako my dva Valeriane. Ve službě pro svou stranu." Lark si sundá masku a podívá se na mě smutně světlýma nazelenalýma očima. I pod jeho zraky visí tmavé kruhy a traumata.

„Já vím." Sundám si též masku. Prohrábnu si rukou, kdysi ještě před mutacemi černé vlasy, směrem dozadu.

Proklínám imperialisty, ale vojáků mi je vždy líto. Možná proto že jsem byl na jejich místě. Často ani nevěděli pro co, nebo koho bojují, umírají, trpí. Ale pro Oceláře jsou to jen nahraditelné položky, ani to ne.

Kdybych tam nebyl, nevěděl bych to.

Podle frakcí mechanici sice stojí na druhé příčce od shora, ale v reálu jsou úplně dole. I já jakožto rebel – a dezertující mechanik – z poslední páté vrstvy stojím výš než ona. Sice mají prvotřídní výcvik, znalosti, střechu nad hlavou nebo drahá vylepšení, zbroj a modifikace dělající z nich zbraně.

Jenže nemají práva, jsou už dávno odepsané, škrtnuté a nahrazené. Nebudu tvrdit, že já s bratrem jsme něco víc... Nemůžu to tvrdit, mám to zakázáno.