CYBERHILL - Vražedná Síť

Beta - Omega

Vezmu hovor přes zařízení v mojí masce.

„Máš to?" Táže se otrávený velitel základny.

„Ano mám, akce proběhla bez problému." Ukončím tím hovor, posadivši se unaveně na samý okraj střechy základny Beta. Já jsem z Alfy, prý se tak řadím k elitě. Volně houpu nohama ve vzduchu zírajíc dolů.

Koukám na lidi skrze opar modrých světel nočního města, doufajíc že zahlédnu první paprsky slunce dřív, než mě pohltí podzemí.

Koukám, jak živoří, jak přežívají se strachem v jejich žilách. Bojí se nás, impéria a dalšího dne.

Sice žijí ze dne na den ale i tak na tom bylo cosi kouzelného. Cosi...

Vyhrnu si masku nahoru, a nadechnu se smogem zaplněného vzduchu. Čerstvějšího než v podzemní základně. Masku dle imperiálních regulí pro mechaniky nesundávám. Civilisté nesmí mou tvář vidět.

Usměju se, až mě smutkem píchne u srdce. Vím to, jaký je dole život. Taky jsem dřív na té ulici byla. Každá vraždící mašina.

Byly jsme jako ptáčata, sami a hladoví. Nikdo nás nechtěl. Až na „dobrosrdečné" impérium, to nám dalo vzdělání, střechu nad hlavou. Nezní to tak špatně, do doby, než si uvědomíte že jste impériu prodali sebe, své tělo, práva na život. Impérium za svou velkorysost zkrátka chtělo něco na oplátku – někdo musí uklidit tu špínu kterou impérium nadělalo.

Ale osobně si raději připomínám, co všechno mi vzalo. A že to byli právě Oceláři, kdo vyvraždili můj rod a na ulici mě dostali a pak mi ukradli zbytek tolik milované volnosti. Vlastně už ani nevím co pořádně volnost je. Ale zní to nádherně. Jen ta představa že mě hladí ve vlasech konejšivý vánek, a na jazyku chutná sladce a zároveň nakysle, stejně jako divoké ovoce v koridorech.

Všem vzali, skrz mutace, lidskost a definitivně nás připravili o možnost výběru. Šanci normálního života, mít děti, rodinu, a možnost milovat. Vzali nám samou podstatu „nás."

Dle impéria neexistuju. Teď zbyl jen mechanik Omega.

Já jsem Omega, a jedinou volnost kterou mám, je posezení na kraji střechy a představa že je to okraj světa dělící mě od života. Je to hnusná realita.

Čip za levým uchem nahlásí souřadnice z nouzového volání. Někdo z nás má problém, a dle čísel je to vila kapitána Jacquila: problém má Epsilon. Můj sparing na tréningy.

Vezmu to přes střechy, Pár minut po obdržení zprávy, si s rozběhem nasazuji masku a vrhám se z okraje střechy dolů. Za pomoci dříve nataženého pavoučího lanka se lehce skluzem se dostávám na další budovu. Občas si my mechanici v problematických místech necháváme navzájem natažená lanka.

Dál už se stavby nacházejí dostatečně blízko sebe k tomu, abych je překonala vlastními silami.

Cítím se volná, když kloužu vzduchem z budovy na budovu. Nic mě nedrží a nesvazuje. Impérium mě nedrží. Kdykoliv můžu spadnout a impérium to neovlivní.

Spatřím vilu odkud přišel signál zastavím a chvíli počkám abych zhodnotila situaci.

Spatřím dvě postavy v brnění s maskou. První mě dobře známou, s oranžovými lesklými vlasy spadajícími ve volných vlnách až na záda. Druhá je mužská o půl hlavy vyšší a svalnatější. Krouží tvářemi přilbicových masek k sobě. Oba připraveni v každé vteřině zaútočit. Nikdo, mě nevyjímaje, zde nechce podcenit situaci.