Bizarní detektivka

Carla 6 (31.5)

Všude kolem ní byla temnota. Jen nekonečná spirála tmy. Chtěla se vrátit do doby, dokud neexistovala. Byla mnohem šťastnější, i když skutečně nebyla. Vrátila se do skutečnosti, ale stále byla v temnotě. Jak metaforicky, tak doopravdy. Možná kdyby otevřela oči tak by ta jedna temnota zmizela. Nechtělo se jí. Tak jen ležela. Čím déle ležela tak ji začínalo čím dál více bolet její tělo. Hlava ji pulzovala a každou chvíli měla bouchnout. Pokaždé když polkla sliny tak chtěla vyvrhnout své vnitřnosti. Její tělo se mělo každou chvíli rozpadnout. Nemohla už ani dýchat nosem kvůli okolnímu pachu. Konečně je otevřela. Oči ji začaly pálit, ale nezavřela je. Zvyknula si a podívala se kolem sebe. Ležela ne zemi přímo vedle postele, všude kolem ní byl nepořádek, její kalhoty byly prosáklé močí a alkoholem. Posadila se a chytla se rukama za hlavu. Jen seděla a lehce se houpala. Stabilizovala se a postavila. Bylo ji ještě hůř než předtím, ale věděla, že pokud si sedne tak se už nepostaví. Znovu se kolem sebe podívala. Bylo to horší než předtím. Její peřina, prostěradlo a polštář byli roztrhané na kusy. Jeden noční stolek byl rozbitý a do podstatné hloubky v něm byl zapíchnutý nůž. Vedle něho byla stěna trochu od krve. Podívala se na svoje ruce. Její kloubky byly zničené, ale neboleli ji. Nikdy předtím je nezničila takto moc. Její další cíl bylo se dostat do koupelny. Dveře byly ale zamčené. Podívala se zpátky a začala hledat klíč.

Dostala se na balkón a všimla si, že se před jejím domem ukázalo auto, které patřilo šéfce její ochranky. Uvědomila si, že klíč asi nenajde a zničit ty dveře je pro ni nemožné. Opatrně začala slézat z jejího balkónu. Krok po kroku se dostávala blíže k zemi. Její tělo využilo všechnu svou sílu, ale nebylo to dost. Spadla na záda. Nevěděla, z jaké výšky to bylo, ale její tělo ji bolelo ještě víc. Nechtěla, ale zvedla se a prošla vchodovými dveřmi do jejího domu. Její cíl se nezměnil, pořád měla namířeno do koupelny, do které aby se dostala musela projít kolem její kuchyně a jídelny. Skoro by ji přešla, kdyby neslyšela, jak si v ní někdo píská. Podívala se tam a někoho uviděla.

Byl to muž o hlavu vyšší než ona. Na sobě měl šedé kalhoty, do kterých si zastrčil bílou košili. Jeho pohyby mu houpali rudou kravatou ze strany na stranu. Otočil se a jí si ani nevšiml. Jeho hlava byla plešatá, pravé oko mu chybělo a jeho licousy s knírem mu vyrovnaly to co mu chybělo na hlavě. Podíval se zpátky a hodil po ní okem.

"Ani jsem tě neslyšel. Vypadáš strašně, měla by sis dát sprchu. Mezi tím dodělám jídlo a pak přijď. Mimochodem, kde máš prosím sůl?"

"Nechávám ji na stole." Řekla a ukázala na ni

Vzal si ji a pokračoval ve vaření. Carla si uvědomila, že vůbec necítila, že něco vaří. Ona necítila vůbec nic. V dálce bylo slyšet spláchnutí a otevření dveří.

"Doufám, že to tam po tobě nebude smrdět Klósje." Řekla šéfce její ochranky.

Zase z ní nedostala ani reakci a jen prošla kolem ní. Myslela si, že jí trocha srandy zvedne náladu, ale bylo jí pořád stejně strašně. Vešla do koupelny a všechno oblečení ze sebe shodila na zem. Vešla do sprchy pustila vodu a sedla si na zem. Jejímu tělu se trochu ulevilo, ale ihned potom se pozvracela a bylo jí ještě hůř. Voda všechno jídlo, již trochu strávené, a žaludeční tekutiny odplavila pryč. Dala si kolena pod bradu a chvíli se jen houpala. Voda se postupně změnila na studenou a donutila ji vstát. Doufala, že ji trochu probere, ale bylo jí ještě hůř. Oblečení hodila k ostatnímu špinavému prádlu a zahalila se do ručníku. Opustila koupelnu a vešla do jedné místnosti v prvním patře, které fungovala trochu jako sklad. Otevřela šuplík od stolu a vyndala z něj falešné dno. Nechala tam balíček a v něm kouzelné pilulky pro štěstí. Jen je uviděla, tak se jí začaly sbíhat sliny. Jednu vyndala, položila si ji opatrně do pusy a začala mejdan.