Bizarní detektivka

Carla 13 (18.12)

"Tenhle koník je kouzelný, víš? Když mu řekneš nějaký tajemství tak se ti splní." Řekla a natáhnula ho k holčičce před ní.

Ta si ho vzala a něco mu pošeptala. Carla se postavila. Vychovatelka se na ni dívala s rukama přes hruď. Prošla okolo všech dětí, které si hráli k ní.

"Vidím, že díky mým penězům jste to tu pěkně vylepšili." Řekla Carla.

"Vašich peněz si vážíme, ale mohla byste prosím odejít?"

"Takhle jste se ke mně začala chovat až postupně. Když jsem tady takhle byla poprvé tak jste se bála na mě vůbec podívat."

"To tu byl taky Komet. Teď tu kvůli vám není."

"Kdyby měl být na tomhle světe místo mě on tak bych to přijala."

"Ani kdybyste tu byla stokrát tak se mu nevyrovnáte."

Já vím, pomyslela si.

"Mohla bych prosím vidět tu holčičku? Potom půjdu." Poprosila Carla.

Byla o místnost vedle. Hned jak ji uviděla, tak ji poznala. Trvalo ji měsíc, než si zvykla na její nový domov. Touto dobou už na její rodiče zapomněla.

"Mám pro ni připravenou rodinu." Oznámila Carla.

"Nedám vám ji. Nedovolím abyste s ní cokoliv provedla."

"Komet vám neřekl, co se stalo. To já jsem zabila její rodiče a ona to viděla. Našla jsem její prarodiče. Oni pro ni budou ti pravý. Jsou bohatí a určití jí dají lásku kterou si zaslouží."

"Chci je vidět." Vyslovila požadavek vychovatelka.

"Bydlí daleko odtud není možné, aby sem přijeli."

"Tak to její adopci nedovolím."

Mohla ji vyhrožovat, nebo ji násilně odnést. Neměla na to ale sílu. Místo toho to nechala být. Klózje čekala v autě a byla připravená odjet. Přisedla si k ní dopředu a položila se do sedačky. Nelíbilo se jí, že ztmavená zrcátka dělala svět kolem ní smutnější, a tak je sundala.

"Přejete si abych topila pánu bohu do oken?" Zeptala se jí Klózje.

"Přesně tohle by řekl ze srandy Komet. Teď se mnou takhle mluví všichni."

Klózje neodpověděla. Stačí vydržet jen chvíli a všechno skončí. Všechny rozdá policii a společně s jejím bráškou bude moct zmizet.

"Chtěla bych se projít." Řekla Carla.

"Měla bych zastavit?"

"Ano, můžeš si jet, kam chceš. Kdyžtak tě zavolám."

Vystoupila a jen šla po chodníku. Sníh byl, než spíše nebyl. Naposled si v něm hrála, když ji bylo čtrnáct. Potom už neměla čas a prostě nemohla. Nechtěla si v něm hrát, vadilo jí, že prostě nemohla.

Všimla si, že prošla kolem kavárny. Vrátila se a nenapadlo ji nic lepšího než si sednout dovnitř. Posadila s k oknu u stolu pro dva. Pod stolem byly dané nějaké časopisy, jeden si vzala a začala ho číst. Bylo to něco historického, moc jí to nezajímalo.

"Máte vybráno?" Zeptal se jí číšník.

Uvědomila si, že místo časopisu si měla projít jídelní lístek.

"Co byste doporučil?" Zeptala se.

"Chcete jen pití, nebo něco k jídlu?"

"Asi jen pití zatím."