Apokalypsa ▬ ᵉˣᵒ

čas

Čas.

Plynul svým tempem, vteřinu po vteřině, minutu po minutě.

Tik-tak. Tik-tak.

Tao se zastavil uprostřed chodníku. Lidé kolem něj ve spěchu procházeli, občas zvědavě zvedli zrak k cizinci. Nebyl zvyklý na pozornost.

Čas.

Nezastavovali se. Šmouhy bez tváří, míhali se kolem něj až moc rychle, spektrum barev a vůní. Silný parfém, sladký. Drahá kolínská. Čerstvé pečivo. Přijedeš na oběd, musíš. Zítra je ten zápas. Máma je v nemocnici, infarkt, prý. Slyšel jejich hlasy, ale neposlouchal. Nebyly určeny jeho uším. Měnily se v šum.

Tik-tak. Tik-tak.

Díval se do prosklené výlohy. Desítky hodin i hodinek, zlaté, stříbrné, kožené. Staré, moderní, visící, obyčejné i zdobené. Desítky. Tikaly, pořád tikaly, rychleji, než by měly. Rychleji. Rychleji. Pocit úzkosti. Tao zastavil dech, odpoutal zrak, udělal krok.

Čas plynul svým tempem. Lidé spěchali. Pořád.

Zpomalit jejich kroky, ano, to by rád. Kdyby mohl. Bylo by to tak jednoduché – jen mávnout rukou a čas by ho poslechl, ohýbal by se dle jeho vůle. Kdyby mohl. Tlak ve spáncích byl nepříjemný, vtíravý. Nebyla to bolest, ne tak docela – jen silný pocit, ze kterého se mu dělalo nevolno. Čas se kolem něj ohýbal, bez ohledu na jeho přání. Dělal si, co chtěl.

Chaos.

Nevšimli si. Zatím. Jejich vnímání bylo příliš omezené, necítili to chvění, to napětí. Až příliš klidné – jako ticho před bouří, která se blížila, hrozivá a nezvratná. Tao vzhlédl k nebi, bylo šedivé a nehybné. Vyčkávalo. Nepřirozený klid v něm vzbuzoval nepokoj. Rozhlédl se okolo, doprava, doleva, všímal si lidí, kteří ho míjeli. Hledal. Možná to bylo marné, možná už nebylo co hledat. Přítomnost dalšího ho obklopovala, jakoby byl všude. Cítil ho tak silně. Musel být někde tady. Blízko. Tlak ve spáncích zintensivněl, přinutil Taa zastavit. Možná instinkt. Natáhl dlaň, prostor před ním se zdál být hmotný, horký. Tao soustředil všechny své smysly. Jen na chvíli, jen na pár minut, jsi můj, patříš mi, jsi já, poslouchej, musíš. Musíš.

„Jongine."

Věděl, že stačí myšlenka. Neměl by ho volat, nebylo to bezpečné. Na druhou stranu – co bylo bezpečné?

„Zitao."

Otočil se k němu. O něco drobnější postava od něj stála na délku paže. Jongin k němu tázavě vzhlížel, v obličeji vepsaný nepokoj. Tao by ho nevolal, kdyby k tomu nebyl důvod. Rozhlédl se, lidé kolem zamrznutí v čase, nehybní jako voskové figuríny. Nikdy si na ten pohled nezvykl.

„Ohýbá se," pravil Tao s jemným pokývnutím hlavy.

Jongin se naklonil na bok, oči se zúžily do tenkých štěrbin. Zlost, strach, zmatení, Tao si nebyl jistý pocitem, který se odrážel v hnědých duhovkách. Ustoupil Jonginovi z cesty. Chlapec natáhl dlaň, vzduch kolem se zachvěl, světlo vzešlo z ničeho, zlatavě-rudé jako oheň obklopilo Jonginovu dlaň.

„Ztrácím kontrolu," zašeptal Jongin tiše, sleduje proud lidí. „Děsí mě to."

Stál zády opřený o zeď budovy, ruce zaražené v hlubokých kapsách. Tao po jeho boku bezradně mlčel. Nějak nebylo, co by řekl, a nejspíš ani nemusel, protože Jongin to poznal – že nebyl jediný. I Tao ztrácel kontrolu. Zvedl dlaň do výšky ramen a upřel zrak k prstenu, jenž se leskl v paprscích slunce, stříbro jakoby žilo svým vlastním životem, jevilo se tekuté. Vzhlédl k nebi – obloha byla modrá.

„Cítíš ho taky, že ano? Všude kolem."

Podíval se Jonginovi do očí, přikývl. Poté opět nechal zraky prozkoumat okolí. Musel tu někde být.

„Cítíš ho pořád...?" zeptal se Jongin po delší odmlce.

„Už několik dní," měl pocit, že ho sleduje, skrytý ve stínu pozoruje každý jeho krok.

To mu bylo podobné.

„Já taky. I Minseok a Jongdae. Mluvil jsem s nimi."

Tao se na něj zmateně podíval. Oni taky? Jak?

„Nejspíš ho cítí všichni. Jakoby... byl všude, chápeš? Jakoby... je to divné. Co to znamená? Je... jsou ještě...?"

„Najdeme je," řekl Tao tiše, ale rozhodně.

Jongin ho chvíli mlčky pozoroval, poté přikývl a odrazil se od zdi. Měl bych jít, rozloučil se pohledem, vykročil ulicí. Tao se za ním podíval – spatřil jen dav spěchajících lidí. Šel opačným směrem. Tlak v hlavě se měnil v mírnou bolest.

Najdeme je.

Šel za svými instinkty, aniž by vnímal směr cesty. Budovy, lidé – to vše bylo nepodstatné. Důležitá byla jenom jeho přítomnost, intenzivní a hustá, jakoby jeho tělo svíral ve své existenci. Byl jako stín, který před ním unikal, zatímco ho do zad pálilo dopolední slunce. Žhavá koule světla v sobě nesla částečky Baekhyunova bytí. Nerozdělili se, ne, pořád byli propojení, vším, všude, vždycky.

Najdeme je.

Tao vzhlédl k nápisu nad dveřmi. Obyčejný, černý. Cafe Kafka. Vešel dovnitř, zamířil hlouběji do přívětivě vypadající kavárny a usadil se na červené lavici před malou knihovnou. Objednal si kávu a hmátl po novinách, které tady nejspíš někdo zapomněl.

Čas.

Kolik ho zbývalo? A co se stane, až jim vyprší? Strach. Tao ztrácel kontrolu děsivě rychle, den ode dne cítil, jak mu proklouzává skrze prsty. Divočí. Upil trpké tekutiny, siná káva zahřála prokřehlé tělo, upokojila podrážděný žaludek. Aspoň na okamžik.

Tik-tak. Tik-tak.

Ten zvuk dolehl k jeho uším odnikud. Jako výsměch sil, které již více neměl ve své moci. Cítil to ještě dřív, než se to doopravdy stalo. Silné vibrace, vzduch se chvěl horkem. Nikdo si nevšiml. Tao vzhlédl, blikající lampa upoutala jeho pozornost vteřinu před tím, než se roztříštila na tisíc kousků. Ruce automaticky chránily obličej. Nebylo třeba. Střepy se bez pohybu vznášely v prostoru. Svět se zastavil. Bolest hlavy se znásobila, měnila se v slyšitelnou – pískání v uších ho na okamžik paralyzovalo. Lidé spoutání sílou elementu neměli tušení, nevnímali, co se s nimi děje. Žili ve svém omezeném světě, nepostřehli, že je něco špatně. Zatím. Taovi se udělalo zle. Vstal – musel pryč, hned. Střepy děsivě nehybné, procházel kolem nich ve spěchu. Z kavárny doslova vyběhl.

A svět opět ožil. 

~.~.~.~.~.~.~.~ ᵈᵉ ᵖʳᵒᶠᵘⁿᵈⁱˢ ᶜˡᵃᵐᵃᵛⁱ ᵃᵈ ᵗᵉ ~.~.~.~.~.~.~.~

Tento příběh jsem začala psát v roce 2015 (a děkuji tímto Jannie, že si všechny mé příběhy zálohovala i s rokem publikace). Ani se mi nechce věřit, že je to už tak dlouho, co jsem ho stvořila. 

Příběh byl reakcí na tehdy nové exo album, přesněji na jejich pathcode teasery. Bylo to chvilinku poté, co skupinu opustil třetí čínský člen, Luhan. Jelikož exo vznikli s konceptem super schopností, zkusila jsem vycházet z toho, co by se stalo, kdyby tři z nich zmizely a co by to mohlo znamenat. Vzhledem k obsahu pathcode teaserů mi to tehdy přišlo logické, a tak jsem se pustila do tohoto textu. 

▬ Nana

P. S.: Nedivte se spamu komentářů pod kapitolou, případně pod kapitolami. Povedlo se mi z hlubin internetu dostat původně zveřejněné kapitoly na blog.cz a s nimi i komentáře ke kapitolám (zatím jsem vyhrabala jen první a čtvrtou kapitolu, ale možná se mi povede i zbytek). 

Pokud pod povídkou najde někdo své jméno a komentář, a nebude si přát, aby zde byl ten komentář zveřejněný, stačí na komentář odpovědět a já ho smažu. :3