Apokalypsa ▬ ᵉˣᵒ

blesk

„Už se ti taky vymyká, že ano?"

„Jo," vydechl tiše, oči upřené k ciferníku.

„Cítím to."

Země se chvěla pod nohama.

„Jongdae?"

„Hm?"

Dusot nohou, byly jich stovky. Tisíce.

Lidé křičeli.

„Jak dlouho ještě budeš...?"

Zaváhal. Vzduch zapraskal elektřinou. Tichý šum a chrastění.

„Chvíli."

Ticho. Prosakovalo chaosem. Sklo kolem něj se třáslo, zlověstně vibrovalo. Křik se stupňoval. Jongdae pohlédl nahoru, nechal své oči spatřit peklo. Sledoval, jak zeď protější budovy praskala, černá klikatá čára se rozdělovala na nitky. Spleť desítek trhlin. Jako blesk protínající oblohu.

„Povídej něco."

Poslouchal jeho hlas, klidný a vyrovnaný, zatímco sutiny bortící se budovy vrhly k němu šedý mrak prachu.

Tiché tóny piana, jak se prsty jemně dotýkaly kláves.

Vnímal ten hlas, nechával se jim prostoupit. Nerozeznával význam slov. Píseň. Nejspíš. Nezpíval. Tiše mluvil. A svět se smrskával do jediného bodu - Jongdae ho svíral ve své dlani, natahoval k němu své smysly.

„Jsi tam ještě?"

„Hm."

„Možná bys...nevím, jestli chci slyšet, jak..."

„Pořád tu budu. Všichni budeme."

„Já vím."

Byl vděčný, že ho mohl slyšet. Ještě naposled. Stál v telefonní budce ještě několik chvil, hluché sluchátko v dlani, vstřebával poslední zbytky jeho přítomnosti.

Budu s tebou, slibuju.

Když poté opustil telefonní budku, neohlédl se zpátky, přestože kusy padající budovy pohřbily ji pod sebou a létaly kolem jeho těla ničíce vše, co se jim postavilo do cesty. Oproštěn od strachu šel v jejich doprovodu.

Křik utichal, měnil se v šum.

Kvílení větru, šustění bílých plachet. Kostelní zvon odbíjel osmou hodinu večerní. Tady nahoře jakoby se svět opět vrátil do normálu. Peklo zde nedosáhlo.

Bříška prstů se dotkla starých vysušených stránek. Usedl na dřevěnou lavici. Četl, rty v jemném úsměvu. Miloval knihy. Tolik krásného se v nich skrývalo. Do srdce se vkradla lítost.

Již nebylo cesty zpět.

Obloha zčernala. Vzduch jiskřil kolem jeho těla, vítr se zvedal, mocný, zuřivý. Blesky rozsekly oblohu napůl, promlouvaly k němu.

Jongdae pohlédl do nebe, zhluboka se nadechl.

Ohlušující rána.

Připojil se k nim.