Apokalypsa ▬ ᵉˣᵒ

led

„Je mi to líto, víš..."

Studený vítr smíšený s prachem. Jako černý mrak se táhl prázdnými ulicemi. Noční město se měnilo v led.

„Chtěl bych tě ještě slyšet..."

Luhanův úsměv zahříval na kost promrzlé tělo. Byl přesně takový, jaký si ho pamatoval. Možná až příliš. Natáhl k němu dlaň, prstem se dotkl studené tváře kdesi pod okem.

„Vždy jsi byl tak blízko..."

Teď v tuhle chvíli byl mu blíž než kdykoli. Byl všude kolem. Bolelo to.

Stáhl svou dlaň.

Mráz roztál pod zbytky jeho tepla, jako slza stekl po chladném obrazu, jenž v sobě nenesl kousek lidskosti.

Přitiskl si kolena k hrudi, obláček bílé mlhy stoupal od jeho rtů s každým výdechem. Byl zde sám.

Ticho mrtvého města. Trosky rozpadající se civilizace. Stopy nedávného života mizely pod vrstvou prachu. Z temného nebe snášely se sněhové vločky.

Zčernaly hříchem, sotva dotkly se země.

Luhanův obraz mizel v ledu. Nechtěl o něj přijít. Ještě ne. Element nedbal jeho proseb. Byl již mocnější, svobodnější. Opouštěl jej a zároveň byl s ním víc, než zdálo se možné. Oprostil se těla a volal k sobě i svého pána. Zavřel oči. Vnímal.

„Jste tady všichni..."

Byli pro něj jistotou.

Když se nedíval.

„Je mi to líto, víte...?"

Lítost a stesk. Po těch okamžicích. Zdály se být tolik vzdálené. Roky a roky daleko.

Jen pár dní.

Bylo to tak rychlé.

Až příliš...

Zvedl ruku ke své tváři. Sněhové vločky dopadaly na jeho dlaň. Netály. Byly jeho druhou kůží. Ledovým objetím.

Zíral do prostoru. Kdesi před ním se tma chvěla. Prostor se ohýbal. Cítil Jonginovu přítomnost.

Jaká byla šance je ještě vidět? Cítit jejich dotek? Možná právě v tuhle chvíli odcházejí. Stejně jako on. A možná ještě budou. Ještě chvíli. Kolik času zbývalo?

Prostor se ohýbal, sníh kolem něj mizel horkem ještě za letu.

Být s nimi a nemoci se dotýkat. Neuměl si to představit.

Nechtěl.

Ne takhle.

Utíkal příliš dlouho. Věděl, že zbytečně. Mysl se oprošťovala od těla. Stávalo se mu cizím. Pouhou schránou.

Přemýšlel jsi někdy, proč tu jsme?

Zavřel oči.

Přemýšlel jsi někdy, kdo jsme?

Usmál se.

Přemýšlel jsi někdy, odkud jsme přišli?

Slunce jej zahřálo na obličeji. Vůně kvetoucích stromů. Bílé pírko mezi Luhanovými prsty. Sametový hlas. Slova splývající ve vánku. Vzpomínal si na každé jedno. Navždy obtisknuté v mysli.

Navždy...

Vždy jsme byli, vždy budeme.

Nemusel utíkat. Nebylo před čím. Nebylo kam. Nebyl důvod.

Možná zapomeneme.

Je jedno, jak dlouho bude muset čekat.

Ale neztratíme se.

Led zmrazil město v čase.