Apokalypsa ▬ ᵉˣᵒ

voda

„Další zemětřesení v Coloradu si opět vyžádalo oběti na životech..."

„...nedokáží dostat oheň pod kontrolu. Hektary lesů jsou sužovány požárem, jehož příčinu..."

„...evakuační vozy byly smeteny tornádem. Záchranáři se snaží z trosek vytáhnout přeživší. Počet obětí je nyní..."

„...mohutná Tsunami srovnala se zemí..."

Ruka s ovladačem klesla. Díval se na obrazovku, sledoval všechnu tu hrůzu. Svět se hroutil, panika vzrůstala.

„...varují před další vlnou blížící se k pobřeží..."

Vstal. Kroky vedly do kuchyně. Položil hrníček na linku, napustil vodu do konvice.

Tlumené hlasy vypovídající o situaci ve městech. Výpadky proudu. Hluché telefony. Výtržnictví. Blázni křičící do světa pravdy o blížícím se konci. Zapnul konvici.

Zdroj elektřiny zajiskřil.

Dům se ponořil do ticha.

Zíral na němou konvici, pozoroval nehybnou vodu uvnitř. Vteřinová ručička se s tikáním otáčela po ciferníku nástěnných hodin. Zprvu tiché bublání nabíralo na intenzitě. Voda měnila teplotu, vařila se poslušná jeho vůli. Zalil si čaj. Vrátil se do obýváku na gauč.

„Věděls to?"

Svíral hrnek v dlaních, pálil ho na kůži.

„Věděl, že ano."

Měl rád mátu. V malých doušcích polykal horký čaj.

„Příliš kruté, nemyslíš?"

Možná až příliš. Možná to šlo jinak. Možná to šlo rychleji.

Ne.

Ublížili jí. Teď byla na řadě ona. Dát jim pocítit bolest – předtím, než je vezme sebou.

Usmál se.

„Nezměnil ses, víš? Nikdy jsi nebyl na slova..."

Nejspíš proto bylo tak snadné s ním mluvit, přestože ho nemohl vidět.

„Slyšíš mě? Nebo už nejsi?"

A budu já? Když půjdu za tebou? Za vámi...

Kolikrát se tohle stalo? A stalo se to vůbec? Něco mu říkalo, že ano. Nepamatoval si. Vzpomene si, až bude s nimi? Pozná je? A pozná sebe? Byl to zvláštní pocit, přemýšlet o věcech, které by jej nikdy neměly zasáhnout.

Díval se, jak ovladač stoupal ke stropu. Papír novin tiše šustil, jak se stránky oddělovaly, pomaličku se odpoutávajíce od skleněné plochy stolu. Mobilní telefon následoval další, lehčí předměty, jež se oprošťovaly od gravitace. Pustil hrnek, pořád takřka plný. Levitoval před jeho obličejem, visící v prostoru. Oči se zaleskly.

Děkuju.

Šel.

Nemusel dále zůstávat.

Voda již mu nepatřila.

On patřil vodě.