Apokalypsa ▬ ᵉˣᵒ

teleportace

Svět se měnil v černou díru. Vše mizelo, pohlceno v časoprostoru. Zdi budov praskaly, mohutné stavby se rozpadaly na prach. Panika, syrová, dech beroucí, nekonečná. Slovo hrůza samo o sobě ztratilo význam, vše bylo tak...

Stál uprostřed Apokalypsy, díval se.

Neutichající křik trval až příliš dlouho, stal se tak přirozeným. Neměli kam utéct, neměli se kam schovat, neměli kam couvnout před vlastní zkázou. Pláč a jekot. Šílenství bylo bezedné. Stejně jako propasti, v jejichž hlubinách se ztráceli.

Stál uprostřed města, díval se.

Pohnout se z místa se rovnalo zániku, lidé zešílení ve svém strachu nedokázali stát, ne, utíkali, snažili se zachránit poslední zbytky své existence. Časoprostor se kroutil, ohýbal, deformoval. Trhal. Surově vyškubával kusy masa, stačilo se pohnout nesprávným směrem. Krvavý koberec, krev škvařená sluncem, zápach – taky se stal přirozeným. Po lidech nezůstalo nic lidského. Masa zmrzačených těl, zmrzačených myslí. Křik.

Stál uprostřed ulice, přesně tam, ve středu všeho dění, ochromený hrůzou ze své vlastní moci. Tak taková doopravdy byla. Krvelačná. Opravdu byla kdysi jeho součástí?

Vzduch se vlnil, slunce žhnulo, spalovalo.

Zavřel oči, vytěsnil křik. Hledal toho posledního. Ztratil kontrolu nad svou mocí. Ale mohl jí naslouchat.

Cítil ho.

Cítíš mě taky, Baekhyune?

„Mám strach."

Stál uprostřed kamenného ostrůvku, odříznutý od okolí.

Zeměkoule se propadala sama do sebe. Vítr zamrznul v čase. Voda neexistovala. Oheň zmizel. Nezbylo nic, co by mohlo shořet. Nic kromě škvařících se těl, po nichž se natahovaly spáry jeho moci.

Strach byl přirozený.

Pohladil v myšlenkách chlapeckou tvář.

Je mi to líto, už za tebou nemohu.

Neměl tu moc. Jeho tělo se ztrácelo. Nechtěl ho tu nechat samotného. Nikdo jiný nezbyl. Ta představa surově vnořila drápy do každé zbylé buňky jeho hmotné existence. Nechat ho tady. Úplně samotného. Jak by mohl. Poslední pohled, finále Apokalypsy započalo.

Jen chvíli vydrž...

Nechal se pohltit svou mocí.

Láskyplně ho rozervala.

Přijdu za tebou...

Vytrhla mysl z těla.

My všichni...

Splynula.