Apokalypsa ▬ ᵉˣᵒ

světlo

Mohlo to být rychlé. Milosrdné. Zmizet v jediné vteřině, nepocítit bolest. Nechtěla to tak. Chtěla jim dát okusit, co si sama prožila. Aby oni měli víc.

Nezbylo toho moc. Co nepohltila země, sežehly plameny. Kam se nedostal oheň, ničila voda. Vítr smetl zbytky lidské existence do hlubin propastí. Kdo zůstal, neutekl před ničivou vlnou virů a nemocí. Byl roztržen sílou ohýbajícího se prostoru. Zamrznul v čase. Uškvařil se v nevyhasínajícím slunci.

Ano. Mohlo to být rychlé.

Kráčel mezi troskami města, pod nohami prach, kamení, krev a smrt. Nekonečné světlo a žhavé slunce. Rudá kůže lesklá, děsivě zohyzděná, spálená. Díval se okolo sebe s úzkostí. Sám. Jediná živá bytost, jediná na světě.

Jste se mnou, že ano?

Vítr utichl. Plameny dávno vyhasly. Voda se vypařila. Rostliny vyschly.

Mám strach.

Mizeli mu jeden po druhém. Příliš rychle. Jonginova moc je pojila, vzájemně se cítili, vnímali přítomnost dalších.

Necítím vás...

Dny. Dlouhé a nekonečné. Nebo možná minuty. Nevěděl. Čas neexistoval. Neexistovala ani noc, tma zanikla před staletími. Neexistoval stín. Neexistovalo nic. Jen on.

Věděl – tušil, že bude poslední. Jeho moc byla koncem, poslední tečkou za vším. Vysvobozením, příslibem nového začátku. Dávala si načas. Možná ještě pořád zbylo něco živého. Někde. Snad. Proto si ho tu pořád nechávala?

Chci za vámi.

Ticho.

Prosím.

Seděl uprostřed nicoty, obklopen světlem. Vždy svou moc miloval. Byla symbolem života. Kdysi.

„Baekhyune."

Chanyeolova přítomnost ho objala ze všech stran, bylo to, jako by jím prostoupila. A s ním další, a další. Přišli si pro něj.

„Je čas."

Vzhlédl. Wufan k němu natahoval dlaň, skutečný nebo ne, nezáleželo na tom. Baekhyun ho viděl, viděl ho, jako by stál přímo před ním. Nejen on.

Šťastný nechal svět naposled okusit lidskou emoci. Po rozpadající se tváři steklo pár slz.

„Jdeme domů".

Jeho element ho nechal jít. Schránka praskla, rozsypala se na prach.

Vrátíme se?

Země prázdná, bez života. Vlna energie pronikla atmosférou, zničující sílou dokonala dílo zkázy.

Jednou, možná...

.~.~.~🌸.~.~ ᵈᵉ ᵖʳᵒᶠᵘⁿᵈⁱˢ ᶜˡᵃᵐᵃᵛⁱ ᵃᵈ ᵗᵉ ~.~.🌸~.~.~.

Pár slov na závěr? Vlastně nevím, co bych k tomu řekla. Příběh, pokud se tomu opravdu dá říkat příběh, mě napadl náhle, a náhle jsem se rozhodla i sepsat, byl nejspíš tím, co oddělilo mou předešlou tvorbu od mé budoucí. Byl zlomem, po kterém jsem o mnohé přišla, ale taky jsem mnohé získala, byl pro mě zlomovým bodem v životě, ukázal mi, co a proč končí a dal mi i nový začátek. 

Příběh mě po publikaci před mnoha lety nechal uvidět, že to, co chci psát já, není to, co chtějí číst mí čtenáři, a že příběhy, které jsem před tímto dílem sepsala, jsem psala pro jiné, pro jejich přání, pro jejich potřeby, pro jejich vkus. Tohle byl první příběh, který jsem kdy napsala pro sebe. A proto ho miluji asi nejvíc ze všech, přestože rozhodně není ten nejlepší ze všech, které jsem kdy napsala. 

Doufám, že kdokoli, kdo si příběh přečetl, si ho alespoň trochu užil. :3