Apokalypsa ▬ ᵉˣᵒ

země

„Je tady chladno."

„Jo. I tady."

A ticho.

„Něco nového?"

Otáčel v dlani studený kov. Skřípavý zvuk, tak nějak otupělý. Chlad se pomalu šířil jeho tělem, přicházel z jeho nitra.

„Vlastně ano, ptal jsem se – "

„Ptal?"

Pohyb ustal. Jejich přítomnost všude kolem něj. Nebyl zvyklý cítit ji odjinud, než ze stříbrného kovu.

„Sehune, nemůžeš – nemůžeme..." povzdechl si. „Neměli bychom."

„Teď už nezáleží na pravidlech a – kdo je vlastně vymyslel? No to je jedno. Prý jsou tady děti posedlé démony."

Slyšel smích, protočení očí vnímal, jakoby se na něj díval. Špičky prstů brněly.

„Telekineze. Nejspíš. Půjdu se podívat. Možná že..."

Takže opravdu...? Sevřel studený kov pevněji. Nikdy nebyl takhle chladný. Poprvé poté, co zmizeli. Možná by jim to měl říct...

„Posloucháš mě?"

„Promiň. Já jen..."

Pozoroval stříbrné kuličky ve své dlani. Nitro svíral žal, který nedokázal přemoct nadějí, že nejsou tak úplně ztraceni. Že část z nich se zachovala a zasela se do nové schránky.

„Může to být jen planý poplach."

Slyšel to. Ten měkký tón jeho hlasu. Palcem pohladil hladký povrch kovové kuličky, rty se zvedly v mdlém úsměvu.

„Víš, že je v zájmu všech, aby nebyl," nemusíš to pro mě dělat, zvládnu to.

„Jo..."

„Hodně štěstí."

„Jsi v pořádku?"

Váhal.

„Asi jo."

Seděl na podlaze, zády opřený o stěnu, upíral k mobilu celé své bytí. Jako tonoucí, jež se zoufale drží stébla. Ticho ho drtilo silněji než hlubiny moře.

„Asi jsem..." zavřel oči, zaklonil hlavu a zahleděl se na strop. „Doufal jsem, že by mohli být pořád..."

Někde tam.

Vteřiny ticha probodávaly lebku. Byli všude a zároveň nebyli nikde. Vnímal jejich přítomnost. Nedokázal posoudit, zda má strach. Nejspíš trochu. Země šeptala, kolébala jeho smysly.

„Sehune?"

„Hm?"

Mlčel. Země ho pohřbívala hluboko, hluboko do svých útrob. Ukládala ho do své náruče, volala k sobě, pojď, můj, vydej se mi. Měl by...

„To nic. Uvidíme se... potom."

Pohladil v myšlenkách představu jeho obličeje. Vyřkl k ní tiché sbohem.

„Ah, jasně. Drž se."

Nechal dlaň, v níž svíral mobil, klesnout k zemi. Skřípavý zvuk, v prázdném pokoji hlasitý, ale ne dostatečně. Studený kov se tiskl do dlaně, pořád chladnější. Jako kostka ledu, surově vtažená do tepla. Násilně. Zničující změna. Rozevřel dlaň, dvě ze tří kuliček vyklouzly, narazily na tvrdou podlahu, cinkly o další, nehybně ležící u jeho nohou. Upřel zrak na poslední, která zůstala v jeho dlani, soustředil k ní své smysly. Snažil se najít aspoň špetku toho tepla, jež v ní vždycky plálo, vyzařovalo zevnitř, symbolizovalo život. Kdo jsi?, ptal se jí. Vždycky věděl. Teď... mrtvý kov postrádal jejich přítomnost.

Tiché puknutí.

Jak byla ta věta o lidech a prachu? Nechal ho proklouzávat mezi prsty, stříbřitá hromádka mizejících částeček jednoho z nich.

Odvrátil pohled od prázdné dlaně. Možná jim měl říct pravdu. Dokud mohl...

Vítr rozevlál závěsy, smetl deset hromádek prachu.

Ticho prázdného pokoje.

Země se pohnula.

~.~.~.~.~.~.~.~ ᵈᵉ ᵖʳᵒᶠᵘⁿᵈⁱˢ ᶜˡᵃᵐᵃᵛⁱ ᵃᵈ ᵗᵉ ~.~.~.~.~.~.~.~ 

Když si po sobě tuto povídku čtu, vracím se do doby, kdy ještě existovala blogová komunita a exo byli opravdu obrovským fandomem, na který vznikalo nespočet fakt úžasných povídek. Pamatuji si dokonce i autorku, díky které jsem začala psát fanfikce na exo. Pamatuju si i vztek, s jakým reagovaly některé autorky, které mi vyčítaly, že si dovoluji na exo psát. 

Vím, dělám si tu z toho osobní deníček, omlouvám se. 

Mám skromný dotaz: Je tady někdo, kdo zažil tento exo comeback s pathcode teasery v reálném čase?