Apokalypsa ▬ ᵉˣᵒ

léčení

Seděl ve stínu, zády opřen o převrácený kamion, z poloviny visící v prostoru nad nekonečnou propastí. Nohy pokrčené v kolenou, objímal je rukama. Kůže zarudlá od žhnoucího slunce. Země rozpálená, horký vzduch ničil vše živé. Skuhrání a tichý pláč. Hrdla vyprahlá k smrti, příliš unavená na křik. Odvracel zrak od umírajícího města. Příliš to bolelo. Pozoroval bledé lupeny vysychající kytky, zvadlé k zemi, toužící po kapce vody. Slzy pálily na tváři jako sůl v otevřené ráně.

Cítil vinu. Sžírala ho zevnitř jako kyselina. Jeho přítomnost vždy přinášela život. Byla to jeho podstata, jeho součást. Přirozenější než dýchání.

Tichý pláč dítěte na druhé straně propasti utichl.

Zavřel oči, nehty zaryl do dlaně. Horoucí krev protékala skrze prsty, nezastavitelná. Zvedl ruku, sledoval pramínky tekoucí po zápěstí, jako tenké žilky klesaly k lokti. Kapky života dopadaly na zem, škvařily se horkem. Pach krve zvedal žaludek. Přinutil se vstát, musel pryč.

Šel a smrt šla po boku s ním. Snažil se nedívat, snažil se neslyšet. Marně.

Ztrácel svou moc, již nemohl čelit bolesti.

Zahojit rány, vyléčit nemoc.

Již nikdy více.

Zrak se rozostřoval, slabost v nohou zpomalovala jeho kroky. Vnímal chvění vzduchu okolo. Něčí přítomnost se zdála tak blízká.

Jongine...

Prostor se ohýbal. Všechny kouty světa byly propojeny, lidé mizeli a objevovali se, zmateni a vyděšeni. Čas se bouřil, lidé zmraženi ve svém umírání. Panika narůstala každou minutou.

Svět se zhoupl, před očima barevné šmouhy, pocit prázdna pod nohama.

Utichl pláč i skuhrání.

Otevřel oči, několikrát zamrkal na bílou zeď. Bolest se zvolna vkrádala do podvědomí.

„Oh, jsi vzhůru..."

Yixing pomalu otočil hlavu za hlasem, v lebce bodavá bolest, zrak pořád rozostřený. Sykl bolestí, levá paže v ohni.

„Opatrně."

Dotek na zdravém rameni, muž mu pomohl posadit se, přiložil mu hrnek s vodou ke rtům.

Musel ztratit vědomí. Na jak dlouho?

Svět byl uvězněn ve světle. Celé dny. I celé noci.

Bez hnutí a slova seděl v posteli a pozoroval neznámého muže, jak se mračí na obvazy promočené krví. Rány se nezacelovaly. Už nikdy se nezacelí. Krev zbarvovala prostěradlo do ruda.

„Nejde to zastavit," promluvil nakonec měkce a věnoval muži vlídný úsměv.

Tělo se měnilo v bezcennou schránku. Nebylo potřeba ji léčit. Element se oprošťoval od své kotvy. Proplétal se s přítomnosti ostatních. Yixing se usmíval na muže, viděl v jeho očích pochopení. Smrt byla neodvratná.

Zrak se opět na okamžik rozostřil, v uších mu zalehlo. Cítil, jak s ním muž manipuluje, pokládá ho zády zpět do postele. Studený ručník na čele příjemně chladil spálenou kůži.

Yixing cítil nutnost, se kterou ho k sobě volali. Byli tu a čekali, až se k nim přidá.

Čas se krátil s každou uplynulou minutou. Tělo umíralo rychle.

Muž seděl na židli vedle něj, svěšená ramena, v dlani kus papíru. Fotografie. Yixinga dostihla lítost nad ztrátou, kterou muž utrpěl.

„Byla tam, když se otevřela země," promluvil muž tiše, aniž by se na Yixinga podíval.

Nejspíš ani nemluvil na něj.

Yixing pozoroval jeho obličej, sledoval dlouhou ránu táhnoucí se přes levou tvář. Musela bolet. Vše muselo bolet. A on to nemohl zvrátit. Chtěl by. Tak moc by chtěl, ještě naposled. Aspoň jednou. Slzy si našly cestu ven, když element vyslechl jeho přání. Cítil, jak jeho síla proudí v dlaních. Natáhl ruku, prsty se lehce dotkly rány na obličeji. Nechal ji zmizet.

Muž se na něj díval bez dechu, bez pohybu. Vteřiny ubíhaly a šok pomalu odezníval.

Víc udělat nemohu.

Nechal ruku klesnout. Tělo těžklo, tlukot srdce zpomaloval.

Jdu za vámi.

Muž vzal obklad z Yixingova čela, vstal, šel ho namočit do studené vody. Zmaten tím, co se právě stalo, neschopen reakce. Vyždímal vodu z měkké látky.

„Jak se jmenuješ?"

Ticho.

Muž se otočil.

Postel byla prázdná.