Under my skin [Dočasně Pozastaveno]

Kapitola 13.

Promiňte mi prosím sakra dlouhou pauzu, nevěděla jsem, jak pokračovat a potřebovala jsem si ujasnit, kam s tímhle příběhem pokračovat (:
______

__Melanie

Z nadcházející večeře se ve mně mísilo tolik pocitů, že by se v té spleti jeden nevyznal. 

Shrňme si to; jsem nadšená z oblečení, které jsem si včera už vybrala a taky z těch drobných detailů, co dokonalé třpytivé šaty jenom podtrhnou. Zároveň se bojím Jacka Rusella; nikdy jsem s ním nejednala osobně, natož si představit večeři s někým tak výstředním, kdo se dobrovolně přejmenuje na plemeno psa. 

Není to ale jenom celebrita s egem do stropu, koho se bojím. Bojím se Jamese. Ne v pravém slova smyslu, ale sakra – já se bojím i sama sebe v jeho přítomnosti. 

Jak někdo, koho nemůžu od první chvíle vystát, visí na mojí mysli dvacet čtyři sedm a ne a ne se toho provazu pustit? Jak můžu po někom tak otravném, posměvačném, egoistickém a sobeckém neustále toužit? 

Ten někdo otravný, posměvačný, egoistický a sobecký právě analyzoval každý můj pohyb, od otočení hlavou směrem na hodiny po nervózní poklepávání nohou. A když se tomu někomu otravnému, posměvačnému, egoistickému a sobeckému na tváři začne rozšiřovat nebezpečně neodolatelný úsměv do strany s ještě víc nebezpečně neodolatelným ďolíčkem kousek od koutku úst, pohltí vás jistá vlna horka a vy s tím zkrátka nemůžete nic dělat. 

Snad jen zapnout klimatizaci. 

Ale to by v říjnových dnech udělal jenom blázen. 

,,Tři hodiny do večeře. Co kdybysme to už zabalili? Šéfovi to vadit nebude, když to je celé jeho iniciativa."

Jeho nízko položený tón hlasu způsobil přejetí malých jehliček po mé páteři a vůbec se mi to nelíbilo.

Napjatě jsem se ošila a snažila se nenápadně ty neviditelné jehličky setřást. 

Vypravila jsem ze sebe prosté: ,,Fajn."

James protočil očima a pobaveně se uchechtnul. ,,,Fajn' je tvoje nové oblíbené slovo koukám."

Odpověděla jsem mu falešným úsměvem. ,,Každý máme něco oblíbeného."

Nechápavě zkřivil obočí. ,,Snažíš se tím na něco narážet? Jestli jo, tak absolutně nechápu na co."

,,Nech to být. To bys stejně nepochopil." Rezignovaně jsem na židli odjela od stolu a sehnula se pro kabelku. 

Naházela jsem do ní své věci, vypla počítač a oblékla si kabát. 

,,Uvidíme se v restauraci."

V dalším pohybu ven z kanceláře mě zastavilo mrsknutí zmuchlaného papíru proti mým zádům. Musela jsem potlačit dětinský smích a pomalu jsem se na autora papírové koule otočila. V otázce jsem na něj pozvedla obočí. 

Měřil si mě zkoumavým pohledem jako anakonda svoji oběť. ,,Jak jako ,Uvidíme se v restauraci,?" 

Nenuceně jsem pokrčila rameny a zároveň si tak založila ruce na prsou. ,,Co na tom nechápeš? Je to věta o čtyřech slovech."

V zoufalství snažit se skrýt svůj smích si přejel dlaní přes obličej a upravil si límec bílé košile. Pak udělal několik nádechů a výdechů než konečně odpověděl prosté, nesmlouvající: ,,Prostě tě vyzvednu já, v půl šesté pod bytem, tak buď připravená."

Chystala jsem se polknout svou hrdost, pitomě přikývnout a odpovědět mu svým oblíbeným Fajn, ale kousla jsem se do jazyka a neústupně se rozhodla bojovat.