Noc

Tma

Šli jsme kolem jedné uličky a já najednou uslyšela křik.

Byl to známý ženský hlas, ale přes to jsem si nemohla vzpomenout komu patřil.

Bezmyšlenkovitě jsem vběhla do uličky, i když jsem už v tu chvíli věděla, že to nebyl dobrý nápad. Viděla jsem na zemi sedět postavu, která se opírala o budovu za ní. 

,,Klidně se k vám připojím, ale prosí-" Výstřel.

Už vím komu hlas patřil. 

Doběhla jsem k postavě a klekla si. Měla jsem slzy v očích.

,,Uteč, zabije tě!" řekla a přestala dýchat. 

Byla to moje dobrá kamarádka z prvního stupně základní školy, potom jsme každá odešly na jinou školu a už jsme se moc nevídaly, ale věděla jsem, že kdybych potřebovala bude tu pro mě. Adéla.

Cítila jsem, že je někdo za mnou. Pomalu jsem si stoupnula. Byla jsem u zdi, takže jsem nemohla utíkat. Otočila jsem se. Šíleně se mi rozbušilo srdce a pohlédla jsem  na osobu přede mnou. 

,,Ty jsi..." nedořekla jsem to a jen jsem stála s otevřenou pusou.

,,Ty jsi ta, co mi ukradla vodku." řekl a ušklíbl se.

Byla jsem zmatená. On... on ji zabil? Grey256? Martin?

,,Chceš mě taky zabít?" pípla jsem vystrašeně.

Opět nasadil chladný a vážný výraz a řekl: ,,Ne. Tebe si nechám."

Přejel mi mráz po zádech. Jak jako ,,Tebe si nechám."? Jen jsem se na něho vyděšeně dívala. Vždyť právě zabil člověka! 

,,Dej mi všechny věci." 

Chvilku jsem tam jen stála a snažila se pochopit, co se děje.

,,Dělej!" tohle znělo už trochu naštvaně.

Všechno jsem mu dala a potom mi začal sundávat i náramky a všechny ostatní doplňky. Proč se nebráníš?  Říkala jsem sama sobě.

,,Ne! Tohle ne," řekla jsem když mi chtěl sundat i gumičku a zeleno černý náramek.

Nechápavě se na mě podíval.

,,Nesundávám je."

,,Dobře." 

Všechny moje věci dal do mého batohu, který si hodil přes rameno.

,,Ruce." řekl rázně.

,,Co?" teď zním jak dement.

,,Dej mi ruce." zopakoval a já mu podala obě ruce, na které mi okamžitě nasadil pouta.

Super. Ani nevím proč jsem se nebránila, bylo to jako kdybych nemohla. Nemohla jsem se bránit. Nešlo to.

V tom přišel Tomáš ,,Jako vážně Martine?" řekl chladně.

,,Vy se znáte?" řekla jsem nechápavě. Však ho Tomáš vidí poprvé nebo ne?

,,Vběhla mi přímo do náruče." řekl Martin s úsměvem.

,,To byl ten důvod proč jsem sem nechtěl jezdit!" zařval na mě Tomáš.

,,Nemůžeš ji prostě pustit?" zeptal se Martina už klidněji.

,,Ne. Viděla něco, co vidět neměla, nemůžu riskovat, že to někomu řekne." odvětil Martin

,,Kde je Nela s Eliškou?" řekla jsem.

,,Holky budou v pohodě." řekl Tomáš trošku smutně.

,,A to mě tu jako necháš?" už zase jsem měla slzy v očích. Tohle měla být nejlepší noc v mém životě. I když... ani nevím jestli jsem brečela smutkem nebo štěstím. Neplní se mi vlastně sen? Ne, co to plácám.

Tomáš přišel blíž ke mně a díval se mi do očí.

,,Tery neboj, budeš v pohodě," 

,,Jak to můžeš vědět?" 

,,Vím to." 

,,Tak už vypadni!" tohle byl Martin.

Tomáš ho probodl pohledem a odešel.

Zůstala jsem tu stát sama jen s Martinem a Davidem a netušila, co se mnou bude.

,,Tak pojď jdeme do auta," řekl Martin už klidně.

,,A kam jedeme?"

,,Proč bych ti to měl říkat?" řekl a usmál se.

,,Stejně mi to bude k ničemu." už jsem se ho tolik nebála.

,,Je to kousek od Prahy."

,,Aha"

Nasedli jsme do auta. Já jsem seděla vzadu u dveří, Martin vedle mě a David řídil. Martin z batohu vyndal můj telefon.

,,Jaký máš heslo?" Zeptal se.

,,Proč?" odpověděla jsem nechápavě. 

,,Chci zavolat tvojí mámě, že budeš v pohodě, aby ji nenapadlo volat benga."

,,Takže profesionální únosci napřed oznámí, že někoho unesli? To je zajímavá taktika." usmála jsem se. Martin se taky usmál.

,,Musíš jí říct, že budeš v pohodě, jen dneska nepřijedeš domů. Normálně neunáším lidi, ale neměl jsem na výběr,"

,,Nikomu bych to neřekla,"

,,To, co jsi viděla byl jen jeden z důvodů proč tě bereme s sebou, ale víc ti teď říct nemůžu,"

,,Mhm."

,,Zítra nebo pozítří pojedeme k tobě domů pro věci,"

,,To se snad stěhuju?" myslela jsem, že mě chtějí prostě unést a žádný speciální důvod k tomu nemají, ale proč by to jen tak dělali? A Tomáš o tom asi něco věděl. Znají se.

,,Víceméně." řekl.

Odemkla jsem telefon a opravdu jsme volali mojí mámě, aby se nebála, že budu v pohodě a tak, řekla jsem jí to i sama, takže po chvilce toho, co jsem jí pořád dokola opakovala, že se mi nic nestane, (i když jsem to sama nevěděla) mi snad uvěřila. Proč se nebráníš? Proč si nenecháš pomoct?

,,Nemohla bych si vzít svůj telefon a sluchátka a poslouchat hudbu?" zeptala jsem se.

,,Jo, klidně, ale jedno mi dej."

,,No, jestli tě bude bavit poslouchat sebe a ještě pár dalších lidí, tak si ho klidně vezmi."

Vzala jsem si sluchátko a pustila jsem svůj oblíbený playlist.

Pak jsme se ještě stavili v mcdonaldu, a i když jsem říkala, že nic nechci, a že nechci utrácet, tak mi Martin něco koupil a zaplatil to. Proč tohle dělá? Však jsem jen jedna z davu...

Cestou jsem přemýšlela. Co se mnou bude? Chce mě zabít? Jak dlouho mě tam bude držet? Proč zrovna já? Jak to, že se znal s Tomášem? Tolik otázek a žádné odpovědi. Nic mi nedávalo smysl. Tomáše znám už dlouho a on ví že Greye poslouchám, tak proč mi to neřekl? Věděl, že se to stane?

Už jsme byli skoro tam a Martin mi řekl, že mě musí uspat, abych neviděla kam dál jedeme. Stejně jsem moc nevnímala cestu, ale neměla jsem důvod protestovat.

Přiložil mi k nosu kapesník a já už jen pomalu usnula.

947 slov <3