Noc

Hvězdy

Dnes jsem musela vstávat brzo, abych stihla sraz s holkama. Cesta k místu, kde jsem bydlela je docela dlouhá, takže jsme museli jet dřív.

Stejně, jako včera jsem se šla osprchovat, vyčistit si zuby a dnes jsem si i umyla vlasy. Rozhodla jsem se je nefénovat, protože cestou uschnou, takže jsem si s sebou vzala hřeben.

Na sebe jsem si oblékla černé, volné kraťasy a nějaké Martinovo tričko. Opět celá v černém. Potom jsem si už jen nasadila náušnice, řetízek a nějaké další dopňky.

Najedli jsme se a mohli jsme vyrazit.

Cesta byla skvělá. Poslouchali jsme písničky, povídali si a smáli se. Ráda jsem s Martinem trávila čas, protože jsme si rozuměli, ale to nic neměnilo na tom, jak jsem se ho bála, protože jsem nevěděla, co mě může večer čekat. Říkal ale, že už to nikdy neudělá...

Ne. Nevěřím mu. Nejspíš to bude ještě bolet, ale chtěla jsem se vidět s holkama. Chtěla jsem jim udělat radost a přijet, i když za to nejspíš budu muset platit. Byla jsem připravená na to, že tady můžu kdykoliv umřít.

Chci věřit tomu, že by mě Martin (ani nikdo jiný v tomhle domě) nezabil, ale je strašně nevyzpytatelný. Chtěla jsem prostě, aby holky věděly, že jsem v pohodě, i když je po dnešku možná už neuvidím. Vlastně uvidím, protože s nimi budu chodit do školy, ale tam i zpátky mě bude vozit Martin, takže se mimo školu asi moc neuvidíme.

Přemýšlím, že bych se možná měla na všechny vykašlat a začí prostě nový život. Jsem teď o dost blíž k tomu, si splnit sny, které mám v hlavě už úplně od malička.

Holky by pořád byly dvě, takže by o tolik nepřišly a pořád by se mohly bavit. Asi by to i usnadnilo všechny ty chvíle, kdy jsme se museli dělit do dvojic. Ale nemůžu je jen tak nechat, když spolu budeme chodi do třídy!

Když jsme přijížděli do mého rodného města, začala jsem pociťovat strašný stres, a když jsme už byli ve vesnici, kde jsem vyrůstala, bylo to ještě horší.

Včera večer jsem holkám volala ještě jednou a vysvětlovala jsem jim, že Martin je taky jenom člověk, tak ať nejsou až tak mimo z toho, že s ním jdou ven a že nepotřebujou fotky ani videa. Bylo docela těžký jim to vysvětlit, protože třeba Nela natáčí všechno, co se děje, takže třeba na shows jsem já radši telefon odložila, abych se mohla víc bavit a nekoukat na svět skrz displej, zatímco ona si všechno natáčela. Nakonec to ale pochopily, takže to snad bude v pohodě.

Zaparkovali jsme na blízkém parkovišti asi ve čtvrt na dvě a než jsem vůbec došla na místo srazu, holky už ke mně běžely. Okamžitě mě obejmuly a začaly křičet, co všechno se jim za tu dobu, co jsem tu nebyla stalo.

,,Dobrý, dobrý, krásný. Taky vás miluju, ale asi mě za chvíli udusíte a odpálíte mi uši."

Holky mě teda pustily a přestaly tolik křičet.

,,Ahoj." Řekl Martin, který došel za námi.

Jelikož jsou Nela s Eliškou pravý "fangirls", tak se na chvíli zasekly a s překvapeným výrazem ho pozorovaly. Potom se, ale už normálně seznámili a začali jsme se bavit.

Celý den jsme běhali venku, lezli po stromech shazovali jsme se do potoků, umírali horkem, skákali na balíky slámy a poslouchali hudbu.

Byl to skvělej den. Bavili jsme se ještě o tom, že by měly jít zase na nějakou Martinovu show. Bude je teď s klukama mít skoro víkend, co víkend, pátek i sobotu a já budu jezdit s nimi.

Kolem půl jedenácté večer už holky musely domů. (A taky se trochu bály být venku takhle pozdě, když věděly, co se stalo mě. Teda to, že mě znásilnil a tak samozřejmě nevěděly.)