Noc

5

Vzbudila jsem se vedle Martina, který byl na telefonu.

,,Dobré ráno." Řekl, když si všiml, že už jsem vzhůru.
,,Dobré." Odpověděla jsem.

Zase jsem si vzpomněla na minulou noc a nahnaly se mi slzy do očí. Tohohle se už asi nikdy nezbavím.

,,Kolik je hodin?" řekla jsem po tom, co jsem se trošku uklidnila.

,,Jakoby... Budou tři,"
Vykulila jsem na něj oči. Vážně jsem se vzbudila až ve tři odpoledne? No vlastně to docela dává smysl. Usnula jsem kolem páté ráno.

,,Já jsem se taky před chvilkou vzbudil. Co chceš k jídlu?"

,,Nemám hlad." Neměla jsem chuť na jídlo ani nic dělat. Chtěla jsem být někde, kde se nebudu stresovat. I když, proč se pořád tak stresuju? Může mě maximálně zabít a to není věc, která by mě nějak děsila.

,,Měla bys něco jíst."

,,Ne, já fakt nic nechci."

Povzdechl si a odešel. Ani nezamkl dveře. Prostě odešel. Třeba už se tolik nebojí, že bych mu utekla, včera (vlastně dnes ráno) asi dostal, co chtěl. Jen jsem ležela a přemýšlela.

O chvilku později přišel a přinesl s sebou dva rohlíky s máslem a se šunkou. Jeden mi podal.

,,Dělej, musíš něco sníst."

,,Já nemam hlad."

,,To mě nezajímá, prostě to sníš!" Řekl rázně.

,,Nemůžeš mě nutit do jídla!" Věděla jsem, že na něj nemůžu křičet, ale bylo toho na mě moc, takže jsem trochu zvýšila hlas.

,,Jo můžu!"

Na tohle jsem mu nic neřekla. Nechtěla jsem se s ním hádat. Měla jsem nevýhodu, nemohla jsem být upřímná, tak jak bývám vždy.

,,Tery, dělej. Musíš jíst."

Problémy s jídlem byly další věc, která mě už dlouho doprovázela. Buď jsem jedla moc nebo skoro vůbec, vždycky jsem si připadala tlustá. A teď jsem si připadala naprosto odporně. Jestli budu jíst, ještě se to zhorší.

Myslím, že mu to došlo, vzhledem k tomu o čem jsme se bavili včera.

,,Nejsi tlustá."

Jako kdyby mi četl myšlenky. Bylo hezký to slyšet. Znělo to, že to myslel vážně, ale i tak se mi zas chtělo brečet.

Nic jsem mu neřekla a začala jsem pomalu jíst. On si sedl k počítači. Nevím, co tam dělal a ani jsem to neřešila. Ale věděla jsem, že když budu potichu, začnu zas až moc přemýšlet.

Chtěla jsem s ním mluvit a zjistit, proč se chová, tak jak se chová, ale nechtěla jsem ho naštvat.

,,Martine?" Začala jsem opatrně.

,,No?" Nevěnoval mi ani pohled.

,,Proč to děláš? Proč jsi mě včera zneužil a potom ses choval, jakoby ti na mně záleželo? Proč tady jsem?"

Zasmál se a dal si ruce za hlavu. Pořád se díval do počítače.

,,Nemůžu ti říct všechno. Neměl bych ti vlastně říkat nic." Pořád se smál.

,,Děleej!"

Konečně se zvedl a sedl si vedle mě na postel.

,,Je zajímavý, jak se vůbec nebojíš..."

,,Měla bych se tě bát?" Usmála jsem se. V tuhle chvíli jsem se cítila uvolněně a nebála jsem se, ale bylo mi jasné, že se to může ze vteřiny na vteřinu změnit.

,,Víš o tom, že tě klidně můžu teď a tady zabít?"

,,Jo to jsi říkal! Hodně štěstí s uklízením."

,,Já tě nechápu."

,,Smrt neni věc, který bych se podle mě měla bát. Jestli umřu, tak to už pravděpodobně řešit nebudu. Každej jednou umře. Jen by mi asi bylo trošku líto, že je mi teprve 15." Tohle byla pravda. Nebojím se umřít.

,,Když umřeš, už nebudeš moct žít!" Řekl a oba jsme se tomu zasmáli. ,,Cože? To jsem nevěděla."

,,Ne, ale víš jak to myslim!"

,,Jo asi jo. Tak třeba, kdybych žila jako ty, tak bych asi nechtěla umřít, protože už jsem něco vybudovala a žiju. O něco bych přišla, ale takovej pocit já teď nemam. Ještě když jsem tady zavřená a nemůžu ven."

Jen pokýval hlavou.

,,Pořád jsi mi neodpověděl na otázky."

Povzdechl si a začal: ,,Hele nemůžu ti říct všechno, ale je tady prostě skupina lidí, která se tě snaží už nějakou dobu unést a vlastně ani nevíme, co by s tebou udělali. S těmito lidmi spolupracuje nebo teď už vlastně spolupracoval Tomáš. Udělali něco hodně špatnýho a hlavně Davidovi to dost ublížilo."

,,To ale pořád nevysvětluje, proč jsem tady."

,,Nemůžu ti říct všechno! Ale někdo tě tu má hodně rád a je jich víc."

,,A to s tím souvisí jak?

,,To pochopíš až ti řeknu ten zbytek. Nemusíš nad tím zbytečně přemýšlet. Neni to nic zas tak zajímavýho."

,,A proč jsi mě znásilnil?" Říct to nahlas je úplně něco jinýho než nad tím jen přemýšlet. Opravdu se to stalo.

,,Tery já... já vlastně nevim..."

,,Tak proč jsi to dělal, když k tomu ani nemáš důvod?"

,,Hele, Terez, já nechci, aby sis o mně myslela, že jsem nějakej psychopat nebo úchyl. Nejsem. Jsem normální člověk stejně jako ty. Uvědomuju si, co jsem udělal a vim, jak moc odporný to ode mně bylo."

Ještě abys to nevěděl.

,,Promiň."

,,Promiň?"

,,Vim, že tohle nejde jen tak odpustit, ale nechci aby ses mě bála. Jen musíš brát vážně, když ti něco řeknu a tak."

,,Takže jsi kokot, kvůli tomu cos udělal, ale stejně jsi něco víc než já?"

,,Nemůžeš to říct takhle! To zní až moc hnusně."

,,To bude tim, že to je hnusný."

,,Normálně bych tě nebral, jako že jsi něco míň. Nejsi. Ale teď jsi moje"

,,Nejsem věc!"

Vzal mě kolem ramen a přitáhl si mě blíž k sobě.

,,Já vím." Zašeptal.

Už bylo skoro šest. Martin celou dobu psal texty, Davida jsem ani neviděla a já jsem se nudila.

Šla jsem se umýt a rovnou jsem si i vyčistila zuby. Kartáček mi dal Martin nový, ale dámský sprcháč a šampon tu "nečekaně" neměl, takže jsem použila jeho.

Martin mi ještě nabízel večeři, ale řekla jsem, že opravdu nechci. Vím, že budu muset jíst, dnes ale vážně nemám chuť.

Bylo už devět hodin a já ležela. Vlastně jsem ležela skoro celý den, ale i tak jsem byla unavená. Chtěla jsem už spát, ale můj mozek mě jako vždy nechtěl nechat usnout.

Bude mě chtít dneska zase znásilnit? Pokusí se o to znovu? Zítra asi budu mít možnost říct, co se děje, ale já to na něj nechci prásknout. Mohl by kvůli tomu ublížit hodně lidem a asi bych mu tím ukončila kariéru. Je až směšné, že potom, co mi udělal se zabývám tím, abych mu nezničila život.

,,Zítra teda jedeme k nám domů?" Zeptala jsem se hned jakmile vešel do dveří.

,,Jo. Už jsem i volal tvojí mámě."

,,Dobře."

,,Vyjedeme tak v jednu."

Jen jsem kývla. Zhasl a lehl si vedle mě.

,,Dobrou." Řekl s pohledem na mě.

,,Dobrou."

1081 slov <3