Noc

Chyba

Další ráno jsem se vzbudila, ale Martin vedle mě nebyl. Dveře do koupelny byly otevřené, takže tam asi taky nebude a telefon tu neměl. Podívala jsem se kolik je hodin a bylo něco kolem jedenácté ráno. Nebo už spíš dopoledne.

Myslím, že to včera byla chyba. Byla to sice skvělá noc, ale se špatným člověkem. I když nevím, koho lepšího bych chtěla. Byl to jen úlet a už se to nebude opakovat.

Pomalu jsem se zvedla z postele, vzala si oblečení (už svoje) a šla do koupelny, kde jsem si vyčistila zuby a osprchovala jsem se.

Přišla jsem zpět do pokoje a četla si. Najednou do místnosti vtrhl Martin a zamkl dveře. Vypadal celkem dost naštvaně, takže jsem nic neříkala a podívala jsem se zpět do knihy. Hned na to mě ale chytl za předloktí a vytáhl mě z postele. Chtěla jsem popojít dozadu, ale za mnou byla zeď. Nechápala jsem, co se děje.

,,Martine?" Zeptala jsem se opatrně.

On mě jen ignoroval. Zvedl ze země pásek, který tam asi včera odhodil a praštil mě jím.

Jednou. Dvakrát. Po třetí.

Stále silněji a silněji.

Čtyři, pět.

Tady jsem už přestala počítat.

,,Martine!" Zakřičela jsem, ale ne tak hlasitě.

Chtěla jsem křičet víc, ale nešlo to. Nemohla jsem se bránit, nemohla jsem utéct, nemohla jsem volat o pomoc.

Martin mezitím mumlal nějaká asi sprostá slova a nadávky na mou osobu. Proč? Co jsem udělala tak hrozného, že si tohle zaslouším?

Ležela jsem schoulená na zemi. Proč? Najednou přestal. Chvilku vypadal, jakoby byl překvaný z toho, co právě způsobil, ale tenhle výraz a náznak soucitu v něm ihned nahradil chladem. Opět ten chladný a kamenný výraz, se kterým sem přišel.

V tom jsem uslyšela bouchání na dveře. Martin zahodil pásek a odešel ke dveřím. Odemkl a otevřel. Sedla jsem si na zem a podívala se tím směrem. Za dveřmi stál David.

,,Co se tady kurva děje?" Rozhodil rukama a zeptal se Martina naštvaně. Ten ho jen odstrčil a rychlou chůzí odešel po schodech pryč.

David vešel do místnosi a zavřel za sebou dveře. Když mě viděl jak sedím na zemi se slzami v očích, vypadal zaskočeně.

Došel ke mně a klekl si, aby mi viděl do očí.

,,Tery, co se tady stalo? Slyšel jsem ňáký rány."

,,Zmlátil mě." Hlesla jsem a podívala se do země.

,,Nechceš mi říct, že tě zmlátil timdle." Řekl a ukázal na pásek ležící kousek ode mě.

Jen jsem na to kývla. Připadala jsem si trapně a směšně. Bylo to jen pár ran, ale dost bolestivých.

,,To je kokot." Pronesl tiše David. ,,Kde tě to bolí nejvíc?"

,,Tady." Odpověděla jsem a ukázala na levou čast břicha.

,,Můžu?" Zeptal se a opatrně a chytl mě za lem trička. Díval se mi při tom do očí a já se v těch jeho začínala topit. Ne Terezo, ani na to nemsli! Kývla jsem a on mi ho odhrnul.

Měla jsem to celé červené. Byly tam otisky pásku a i trochu potrhaná kůže, ale jen povrchově.

Opatrně mi po tom místě přejel prsty. Martin mě do toho místa praštil několikrát, takže vypadalo nejhůř.

,,To je fakt píčus," Zašeptal. ,,Bolí to hodně?"

,,Ne, budu v pohodě." Umírám bolestí.

Zvedl hlavu a podíval se mi do očí. V těch jeho jsem viděla upřímnou starost a soucit. Nechápu, proč byl předtím tak agresivní a teď se stará, ale nevadilo mi to.

Ani jsem si neuvědomovala, že jsme se začali přibližovat. Stále měl ruku položenou na mém levém boku. Jeho rty se pomalu přitiskly na ty moje. Zavřela jsem oči. Rukou mě chytil o něco pevněji, ale ne tak silně, aby mě to bolelo ještě víc.

Na tvářích mi schly slzy a já si užívala jeho polibek. Držela jsem ho za krkem, on mě za tvář. Na chvíli jsem zapomněla na tu psychickou i fyzickou bolest, kterou mi Martin způsobil.

David se mi nelíbil, jen jsem potřebovala útěchu a tohle mi na chvíli pomohlo se rozptýlit.

Najednou se ale dveře opět otevřely a David se ode mě rychle odtrhl. Oba jsme se dívali na Martina stojícího ve dveřích. Vypadal trochu, jakoby se mu chtělo až brečet z toho, co právě viděl. David se na mě omluvně podíval a odešel. Zavřel dveře a začal s Martinem mluvit na chodbě.

I když jsem je asi mohla odposlouchávat, jen jsem dál seděla. Pokrčila jsem nohy a opřela jsem se lokty o kolena. Obličej jsem měla schovaný v dlaních a snažila jsem se sklidnit moje tělo, které právě zažilo až moc věcí najednou. Jako (mimochodem) už několikrát za poslední dva týdny.

Z chodby se ozývalo, jak se ti dva hádají, ale kromě pár nadávek jsem nerozuměla skoro nic.

Dveře se zase otevřely.
,,Tery, já-"
Jakmile jsem uslyšela jeho hlas ani jsem nechtěla přemýšlet, co chci říct.
,,Vypadni." Řekla jsem jakoby klidně.

Dveře se sice zavřely, ale Martin v místnosti zůstal.

Kurva nech mě už!

Opravdu jsem se s ním nechtěla bavit, ale křičet na něj jsem taky zrovna neměla náladu.

Zvedla jsem hlavu, abych ho viděla. Vypadal, že ho to opravdu mrzí. Musela jsem se zasmát tomu, jak jen pár minut zpátky udělal něco, za co se mi teď jde omlouvit, jakoby ho to vážně mrzelo. Nemůžu mu tohle odpustit.

Sledovala jsem jak popošel ke mně, jak mě chytil za ruku, jak mi pomohl se postavit a dojít k posteli a jak mě posadil a sedl si vedle mě.

Se sklopenou hlavou jsem poslouchala ta jeho slova. Jak ho to mrzí, jak se omlouvá, že už mi možná za pár dní bude moct yvsvětlit, proč tu jsem a proč tohle udělal.

Je to směšný, jakoby nevěděl, co dělá.

,,Slibuju, že už ti nic takovýho neudělám."

Jako vážně?

,,Slibuješ?"

Proč bych ještě vůbec měla věřit slovu ,,slibuju"? A navíc od něj.

,,Přísahám. Už se to nestane."

Nevěřícně a lhostejně jsem se na něj podívala.

,,Myslíš, že se tím teď všechno spraví?"

,,Jasně, že ne jen... Co víc v tuhle chvíli můžu udělat?"

Nevím. Nevím, co teď máš dělat. Strašně chci abys tu byl se mnou, ale zároveň tě nechci už nikdy vidět.

Jak jsem se mu dál dívala do očí, cítila jsem, jak se mi do těch mých zase dostávají slzy. Obličej jsem opět schovala do dlaní a začala tiše brečet. Martin mě pomalu objal. Vím, že mu to je opravdu líto, dost dlouho jsem mu viděla do očí a umím číst. Chci aby si uvědomil, že ,,Promiň" nic nevyřeší.

1061 slov <3