Noc

Domov

Otevřela jsem oči a lekla se, kde to jsem. Hned po chvilce mi došlo, že nejsem doma, ale u Martina. 

,,Kolik je hodin?" Zeptala jsem se hned.

,,Deset."

Kývla jsem a dívala se do stropu.

Co když někdo zavolá policii? Co by Martin udělal? Doufám, že se to nestane. Sice mě Martin unesl, ale radši budu bydlet tady než tam, kde jsem bydlela dřív. Vím, že to zní debilně, ale nechte mě to vysvětlit. Myslím, že když nebudu dělat problémy, mohla bych tu žít docela normální život. Po prázdninách nastupuju na střední právě sem do Prahy, takže nebudu muset dojíždět ani být na intru. A hlavně - nevím jestli se po tom, co se stalo, dokážu podívat mámě do očí.

Třeba to tu nebude tak hrozné.

,,Co chceš k jídlu?" Vytrhl mě Martin z myšlenek.

,,Nevím. Je mi to jedno."

,,Dobře." Vydechl a odešel pryč.

O chvilku později se vrátil s míchanými vajíčky a položil je na stůl.

,,Vezmi si to sem, já se jdu osprchovat a pak pojedeme."

,,Jojo." Řekla jsem, sedla si ke stolu a začala jsem jíst. Naštěstí to byla celkem mála porce.

Dojedla jsem když Martin vyšel z koupelny, takže jsem se šla ještě taky rychle osprchovat.

Vzala jsem si Martinovo tričko a moje kalhoty, které jsem měla v sobotu.

Sledovala jsem svůj odraz v zrcadle a zkoumala jsem kažedý milimetr svého těla. Vypadám dost dobře? Sledovala jsem každý záhyb, každou nedokonalost.

,,Chtěla bych si vzít sukni."

,,Proč sukni?" Podíval se na mě Martin nechápavě.

,,Já nevim... Mam prostě chuť si vzít sukni, i když ji skoro vůbec nenosím."

,,Tak si ji můžeš vzít doma. Mně to nevadí žejo." Usmál se.

,,Tak jedem?" Vešel do místnosti David.

,,Jo, jedem." Řekl Martin a šli jsme do auta.

Cestou jsem měla sluchátka a poslouchala hudbu. Martin zase seděl vedle mě a David ve předu.

Když jsme přijeli před náš dům, začala jsem mít strach. Nevěděla jsem, jak bude máma reagovat.

Zazvonili jsme a mamka nám otevřela dveře.

,,Ahoj!" Řekla šťastně a obejmula mě. Přitom se možná vidíme naposled.

,,Ahoj."

Všimla si kluků stojících za mnou a úsměv jí zmizel. Teď vypadala spíš překvapeně a smutně. 

,,Dobrý den." Pozdravila je a oni jí pozdrav opětovali. Myslím, že nevěřila tomu, že jsem přijela zrovna s nimi.

Šli jsme do obýváku a zastavili se u pohovky.

,,Kdy ji pustíte?" Začala hned máma.

,,Nevíme." Řekl David chladně.

,,Proč tohle děláte?"

,,Protože musíme! Viděla něco, co se nikdo nesmí dozvědět." Vložil se do toho Martin.

,,Takže ji radši unesete?" Vypadala, jakoby se každou chvilkou měla rozbrečet.

,,Tohle je jen jeden z důvodů, ale ty ostatní vám říct nesmíme." Mrzelo ho to. Viděla jsem mu to na očích. Ani David nevypadal zrovna dvakrát šťastně z toho, co dělá.