Soused na zabití

Kapitola 14 - Alek

Někdo mě proklel, jiná možnost neexistovala. Začalo to vytopenou kanceláří, pokračovalo nefunkčním autem, a pekelnou trojici uzavřelo seznámení s mojí nepříjemnou spolubydlící. Katastrofální schůzka s Helene Isemanovou byla kapitola sama o sobě. Taková smůla nemohla být přirozená, ale žádné prokletí nemohlo vydržet věčně. Věci se brzy musely začít obracet k lepšímu.

Začalo to slibně. Moje auto už bylo zase pojízdné (i když si mechanik naúčtoval nekřesťanskou částku), opravy kanceláře měly co nevidět začít, a Madeline ráno vyrazila ven, takže mě během dne nic nevyrušovalo od práce. Bohužel jsem pořád netušil, jak si zajistit další šanci se Sierrou, na čemž mi momentálně záleželo nejvíc. Můj online průzkum nic neodhalil, neměla účet na jediné sociální síti – přinejmenším ne veřejný. Našel jsem jen Instagram její asistentky Lily. V předchozích příspěvcích nezmiňovala nic nápomocného, ale byla to mladá, hezká holka, ten typ, co na internetu mapoval každý svůj pohyb. Sledovat ji v naději, že nasdílí něco užitečného, bylo poněkud zoufalé, ale lepší možnost jsem momentálně neměl.

Znovu jsem zkontroloval, že jsem u jejího profilu měl zapnuté notifikace o nových příspěvcích, abych nepromeškal něco důležitého. Zatím se mi poštěstilo vidět Lilu pít odporně zelené smoothie, hladit cizího psa a poskakovat před kancelářskou budovou Sierry, aby sledujícím ukázala svůj nový outfit. Očividně měla velice rušný den.

Odložil jsem telefon a soustředil se na klienty. Prošel jsem obvyklou záplavu e-mailů a dokončil závěrečné úpravy na reklamě pro ručně vyráběné kožené peněženky a pásky, která se měla během pár dnů zveřejnit. Firma se teprve rozjížděla a nemohli mi nabídnout moc velkou částku, ale jejich výrobky se mi líbily, takže jsem si s nimi i přesto plácl. Před kanceláří mi zrovna nestál zástup klientů nedočkavých se mnou spolupracovat, a pro růst společnosti mi jen prospělo rozšířit si portfolio.

Můj pracovní den byl skoro u konce, když mi na dveře zaklepala sestra Madeline a dokázala, že aspoň někdo v jejich rodině byl příčetný. Její milou povahu perfektně doplňovala krásná tvář a dokonalé tělo, ale nebyl jsem idiot, abych na ni něco zkoušel. Zaprvé na mě byla moc mladá, mohlo nás dělit tak deset let, a za druhé by mi Madeline ukousla hlavu. Nedělalo mi problém jim propůjčit pomocnou ruku, zato Madeline vypadala, že by si radši zlomila vaz při tahání toho pitomého stolu vlastní silou, než abych ho nesl s ní.

Uběhly celé hodiny, ale pořád jsem nemohl vyhnat z hlavy perfektní zadek slečny nezávislé, který jsem měl celou dobu před očima. Ty titěrné šortky ho sotva zakrývaly, vystavovaly na obdiv její opálené nohy. Ruce mě svrběly potřebou se jich dotknout, abych zjistil, jestli její pokožka byla tak hladká a bezchybná, jak vypadala. Musel jsem si v hlavě odříkávat fotbalové statistiky, abych svému tělu zabránil reagovat nežádoucím způsobem. Madeline by zešílela, kdybych v její přítomnosti dostal erekci.

Když jsem se vrátil k sobě do bytu, snažil jsem se rozptýlit prací. Bezúspěšně. Měl jsem za sebou pár náročných týdnů, kdy jsem kromě obvyklých povinností s klienty pracoval ještě na návrhu pro Sierru, což znamenalo, že jsem byl v kanceláři od rána do večera. Nevzpomínal jsem si, kdy jsem si naposledy vyrazil – nebo si domů přivedl společnost. Očividně to bylo příliš dlouho, jestli jsem měl problém ovládat se jen při pohledu na výstavní zadek Madeline.

Potřeboval jsem upustit páru, bohužel jsem tušil, že posilovna tentokrát nezabere. Určité množství frustrace se dalo vypotit, ale jakmile dosáhla kritické hranice, ani hodiny zvedání železa nic nezmohly. Naštěstí jsem znal jiný, zaručený způsob odreagování a osobu, která mi s ním ochotně pomůže. Okamžitě jsem jí zavolal.

„Kiro, doufám, že nevolám nevhod," pozdravil jsem s širokým úsměvem, protože jsem věděl, že se mi odrazí do hlasu. „Řekla jsi, abych se ozval, až budu chtít... zavzpomínat na staré časy."

Zasmála se. „To bylo rychlé."

Až trapně moc. „Máš dneska večer plány?"

„Záleží... Jak moc se s tebou budu bavit?"

Její hedvábný, svůdný tón vyvolával spoustu žhavých vzpomínek a sliboval mnoho nových. „Dlouho na mě nezapomeneš."

„To se mi líbí. Chceš se stavit hned?"

Páni, ta tedy neztrácela čas. „Co kdybychom nejprve zašli na drink a uvidíme, kam to povede?" Rozhodně spolu skončíme v posteli, o tom žádná, ale trocha předchozí konverzace nikoho nezabila. I u jednorázovek jsem se vždycky snažil, aby se moje společnice bavila i před sexem a nepřipadala si tak, že jsem ji využil jen na jedno.

„Jsi zlatíčko, Aleku, to tě činí neodolatelným. Kde se potkáme?"

Domluvili jsme se na baru poblíž posilovny, kde jsme na sebe narazili, který se nacházel příhodně na půl cesty mezi našimi byty. Plánoval jsem tam dojet, protože jsem si bez problémů mohl pro auto zítra dojít, pokud bych si dal víc než skleničku.

„Brzo se uvidíme," zapředla. „Máme toho hodně co dohánět."

To jsme rozhodně měli.