Soused na zabití

Kapitola 24 - Alek

Nedokázal bych vysvětlit, co se stalo, ani kdyby mi u hlavy drželi nabitou pistoli. Když jsem tu stupidní appku otevřel, hledal jsem snadnou zábavu na upuštění stresu, nic víc. Místo toho jsem strávil celý víkend přilepený k telefonu a užíval si každou vteřinu psaní s Modráskem. Něco na ní mě neskutečně zaujalo a můj zájem jen nabýval na intenzitě.

I Mason si během našeho sobotního tréninku všiml, že jsem se myšlenkami toulal jinde.

„Máš mě jistit," zamručel, jakmile odjel první sérii dřepů a vrátil osu do stojanu.

Ani jsem k němu nezvedl oči a dál pohledem hypnotizoval tři tečky, které mi poskakovaly na displeji na znamení, že Modrásek odepisoval na moji poslední zprávu. „Jestli s touhle váhou potřebuješ pomoc, měl by ses sbalit a vypadnout. Máčky sem mají zakázaný vstup."

S odfrknutím mi mobil sebral z ruky a odhodil ho na naše ručníky položené na zemi vedle stojanu.

„Ještě jsem neskončil, blbe." Ohnul jsem se, abych telefon zvedl, ale Mason mě praštil do ramene tak silně, že jsem zavrávoral a skoro spadl na zadek. „Hej!"

„Jestli se toho mobilu dotkneš, narvu ti ho do prdele."

Napřímil jsem se a hodil po něm podrážděný pohledem.

„Myslím to vážně, Kowalski," varoval mě. „Ať si píšeš s kýmkoli, může počkat, dokud neodjedeme trénink. Kámoši trumfují holky. A nesnaž se popřít, že si píšeš s nějakou kočkou. Ten výraz znám. Jsi z ní hotovej."

To bylo dost nadsazené. Jo, Modrásek se zdála úžasná ve všech ohledech a psát si z ní se stalo vrcholem mého týdne, ale nic jsem o ní nevěděl. Ještě jsem ani neviděl její obličej. Nijak výrazně mi to nevadilo. Bavil jsem se a to mi pro teď stačilo. I tak jsem se ale Masonovým otázkám umně vyhýbal, když během pozdní snídaně začal vyzvídat. Kdyby se dozvěděl, že jsem si chatoval s neznámou holkou a užíval si to víc, než kdybych ji přefikl, měl bych to do smrti na talíři.

Než jsem se nadál, bylo zase pondělí. Jelikož jsem včera večer zůstal dlouho vzhůru a psal si s Modráskem, odložil jsem ranní běh. Práce z domova měla svoje výhody. Připravil jsem si k snídani vajíčka a uvařil si i oběd, abych se s tím později nemusel otravovat. Potom jsem se vrhl na úklid kuchyně a průběžně ho prokládal kontrolou Instagramu Lily, dokud nenastal aspoň vzdáleně přijatelný čas někomu napsat.

QB1: Dobré ráno, sluníčko.

Trvalo dvě hodiny, než mi odpověděla. Tou dobou už jsem byl ponořený do práce, ale když mi na mobilu vyskočilo upozornění na novou zprávu, demokraticky jsem se rozhodl dát si pauzu.

Dreamer69: To musí být nějaký druh postižení.

Dreamer69: Kdo normální vstává o půl sedmé?

QB1: Jsem vzhůru od pěti.

Dreamer69: Psychopate.

Dreamer69: Proč vstáváš tak brzo?

QB1: Obvykle si před prací chodím zaběhat.

Dreamer69: Musíš břišáky udržovat v kondici, chápu a schvaluji.

QB1: Dneska jsem běh vynechal. Myšlenky mi lítaly úplně jinde.

Dreamer69: Budu hádat.

Dreamer69: Zase máš problém s horou nádobí?

QB1: Nastala jiná ranní situace.