Navždy tvá (SS/HG)

6.

Přeji hezké sváteční pondělí 🙂. Snad vám den volna ještě víc zpříjemní kapitola navíc, kterou jsem slíbila 😉. Doufám, že se vám bude líbit a o své dojmy se se mnou podělíte v komentářích 💚.

Nemohl se ubránit pocitu, že ochota pomoct slečně Grangerové dosáhnout na zkouškách uspokojivých výsledků, byla ve skutečnosti jakousi zvrácenou formou sebedestruktivního mučení. Nejspíš doufal, že víc času v její přítomnosti mu pomůže přemoct ty nevhodné myšlenky, které se s její osobou pojily až znepokojivě často. Jak bláhový jen byl. Jeho sebeovládání bylo podrobováno těžké zkoušce pokaždé, co se dostal do její těsné blízkosti. Vůně divokých višní ho provázela na každém kroku, i když ona nebyla v dohledu. Připadal si jako hladový pes, kterému před čumákem mávali kusem masa. A chvíle jako tato pro něj byly obzvlášť náročné. Tiskl kapesník k její světlé kůži potřísněné kapkami krve snaže se nevnímat tu hebkost pod prsty. Byla tak blízko, stačilo by se naklonit...

„Na co jste, pro Merlina, myslela, slečno?" zeptal se. Takováto nepozornost při přípravě lektvarů by ji jednou mohla stát víc než jen řeznou ránu na palci.

„Já... nevím," vydechla.

„Nevíte?" To jistě! Pomyslel si. Nejednou čelil nutkání pomocí nitrozpytu zjistit, co za myšlenky nutí slečnu Grangerovou chovat se tak nepozorně. Odolával však. Bez souhlasu cílené osoby by to byl velice vážný zásah, a i když by ten vpád nemusela postřehnout, nechtělo se mu takovým způsobem zasahovat do jejího soukromí. Radši se opět sklonil k ráně, chvíli ji zaujatě zkoumal.

„Je to čistý řez, nezůstane vám po něm ani jizva."

„Škoda," šeptla.

Ta odpověď byla tak... nepatřičná. Co tím mínila? Pohlédnul jí do obličeje. „Co jste řekla?"

„Nic," odvětila okamžitě.

Nepřestával na ni shlížet, i když se odvrátila. „Proč byste litovala jizvy, slečno Grangerová?" zeptal se podezíravě. „Neprovozujete snad... nějakou formu sebepoškozování?"

„Co?" vystrašeně zvedla hlavu. „Ne, to rozhodně ne!"

„Tak tedy?"

„To... to byste nepochopil." Opět ten ruměnec ve tváři. Pohled stočila stranou.

„Tak mi to vysvětlete," naléhal.

„Já... myslím, že to už nekrvácí," cukla rukou ve snaze vysvobodit se, jeho stisk však zesílil.

„Slečno Grangerová, co přede mnou tajíte?" nepřestával na ní hledět.

„Proč bych před vámi měla něco tajit?"

„To mi řekněte vy," vyhlásil zamračeně. Teď mu rozhodně lhala!

„Nic netajím a jestli mě omluvíte, zašla bych si s tou ránou na ošetřovnu."

Přimhouřil oči, ruku jí pustil. „Můžu vám to ošetřit sám."

Zavrtěla hlavou, spěšně začala házet své věci do tašky. „Dnes se i tak necítím moc dobře, snad vám nebude vadit, když naše doučování zkrátíme." Nepočkala ani na odpověď a než by se Severus vůbec nadechnul, zaklaply za ní dveře učebny.

----------------

Jen co se octla na chodbě mimo jeho dosah, vypustila z plic přebytečný vzduch. Dosud si ani neuvědomovala, že zadržuje dech. Jak nerozumně ses chovala! Kárala se v duchu. Kdyby jen věděl... Rázně pokroutila hlavou. Nikdy se nesmí dozvědět, čeho byla svědkem. Musí o něm přestat snít, obzvlášť v jeho přítomnosti.