Navždy tvá (SS/HG)

Epilog

Než se pustíte do poslední části, chtěla bych říct, že k tomu, co budete číst, mě inspirovala píseň Hurt od Christiny Aguilery. Už roky jsem ji neslyšela a právě při přemýšlení nad závěrem mi ji nabídlo spotify (což nelze považovat za náhodu 😉). Doporučuji pustit 💚.

Sedm let od konce války.

Dveře pracovny profesora lektvarů se otevřely. Žena s divoce kudrnatými vlasy nimi prošla, následně je mávnutím hůlky zavřela. Přistoupila k pracovnímu stolu, na který složila svůj náklad učebnic, sešitů a pergamenových svitků. S tichým povzdechem dosedla na židli, dalším mávnutím hůlky v krbu vzplály plameny. Zahleděla se do nich. Od konce války se již na jejích rtech neobjevil upřímný úsměv. Dny byly někdy snesitelné, jindy snesitelné mnohem míň. Ale tento den, jako každý rok, byl vysloveně nesnesitelný. Zvláště tady, v jeho pracovně, v jeho ložnici.

Když se stala profesorkou lektvarů, udělala zde jen několik nevyhnutelných úprav, většina však zůstala tak, jak si ji pamatovala. Věděla, že je to sebemrskačství, ale nacházela v něm aspoň kousek štěstí. Ty vzpomínky na čas strávený v jeho společnosti jí vždy na chvíli umožnili znovu ho pocítit. Vzpomínky na jejich milování.

Pořád si ještě dovedla vybavit jeho doteky, jeho horké rty posouvající se po jejím těle, když si ji tenkrát odnesl do ložnice. Byl tak trpělivý a něžný, ona zas tak nezkušená. Trvalo jí věčnost, než ho zbavila těch dvou kousků oděvu, plná rozpaků pak zkoumala jeho nahé tělo. Pousmála se. Musel se v duchu také smát, ale ani na okamžik na sobě nedal znát netrpělivost, i když jeho tělo očividně volalo po uvolnění.

Otevřela skříňku, na stůl vyložila lahev ohnivé whisky a sklenku. Nalila si nevelkou porci. Nikdy alkoholu neholdovala, tento den si však pokaždé sklenku dopřála. Jako by mu tím byla o něco blíž. Odsunula učebnice stranou, rozložila před sebe čistý list pergamenového papíru. Brk smočila v kalamáři, začala psát:

Drahý Severusi,

Její ruka se zastavila. I po tolika letech se jí při jeho jméně zachvěla. Dopřála si hlt ze sklenky. Hořká chuť alkoholu otřásla jejím tělem, ona to však téměř nevnímala. Opět měla před očima to osudné ráno, když se probudila na jeho bolestivý sten. Seděl nahý na kraji postele, rukou svíral levé předloktí, na kterém černě žhnulo Znamení zla.

často se v myšlenkách vracím k tomu ránu, když jsem zjistila, že jsi jedním z nich. Pokaždé si říkám, jaký by byl náš život, kdybych tenkrát neutekla. Vrátil by ses k Voldemortovi? Zabil bys Brumbála?

Na chvíli přivřela oči, prsty po nich přejela. Začínaly ji pálit. Sedm let a pokaždé se nakonec rozpláče.

Nejspíš ano. Byla to tvá role a já to dlouho nechápala. Možná kdybych tě přiměla mluvit, možná bys mi řekl pravdu, ale tys tam jen seděl, díval se na mě prázdným pohledem a nechal mě křičet na tebe všechny ty hrozné věci.

Musela na chvilku přestat psát. Opět sáhla po sklence, tentokrát si dopřála o něco větší doušek. Cítila, jak se v ní opět zvedá vlna hněvu a bezmoci, když si vzpomněla na jeho netečnost. To milování bylo tak nádherné, jako sen a ráno ho pak vystřídala noční můra, z které se doposud neprobrala.

Proč jsi mě nezastavil? Zatraceně, proč jsi něco neřekl? Nejspíš bys teď namítal, že nebyla jiná možnost, že jsi mě chtěl chránit, že i kdybychom se schovali a předstírali, že válka neexistuje, našla by si nás. A nejspíš bys měl pravdu.

První slaná kapka se vpila do papíru vedle posledního slova. Rukou si přetřela tváře, opět pohled stočila ke krbu, než se vrátila k psaní.

Nemá smysl o tom pořád přemítat. Asi bych už konečně měla udělat krok vpřed, posunout se dál. Vlastně jsem tě ani pořádně neznala. Nevěděla jsem nic o tvých tužbách a snech. Neřekl jsi mi, co máš rád, nebo čeho se bojíš. Neměli jsme na to dost času. Tak proč je tak zatraceně těžké, říct sbohem? Dala bych vše za to, opět slyšet tvůj hlas, podívat se ti do očí a říct ti, jak moc mi chybíš. Jak lituji těch slov, posledních, které jsem ti řekla. Omlouvám se, Merline, tak moc mě mrzí, že jsem v tebe nevěřila, že jsem neudělala víc, abych tě zachránila.

Další slzy jí tekly po tváři, dopadaly na pergamen, ona však psala dál.

Snad se někdy taky podíváš dolu a třeba jsi i hrdý na to, co jsem dokázala. Miluji tě, Severusi a nikdy nepřestanu.

Navždy tvá, Hermiona.

Škrabot brku ustal, místnost naplnily tiché vzlyky. Trvalo hodnou chvíli, dokud ustaly. Hermiona dopila sklenku, osušila si tváře a srolovala pergamen do ruličky. Zvedla se od stolu, jako každý rok přistoupila ke krbu. Kdyby tak existovalo letaxové spojení s nebem. Nepochybovala, že právě tam skončil. Mezi prsty nabrala trochu prášku. Jaké by to bylo hodit ho do krbu, vyřknout nebe a pak dostat zpátky odpověď? Co by jí tak asi napsal?

Prášek hodila do plamenů, které vzápětí zezelenali. „Severus Snape," šeptla tiše, a jako každý rok do nich list vhodila. Proč to vůbec dělá? Viděla ho umřít, byla na jeho pohřbu, tak proč se pokaždé chvěje očekáváním, aby vzápětí, když se jí pergamen vrátí, upadla opět v beznaděj?

Usilovným mrkáním zaháněla další slzy pozorujíc zeleně jiskřící plameny. Oheň se vzedmul o něco víc, najednou z něj vylétnul cár papíru. Tiše klouzal vzduchem, ale něco tady nehrálo. Byl mnohem menší a spíš, než pergamen, připomínal mudlovský papír, jakoby v rychlosti utržený z většího celku.

Hermiona se napřímila, srdce se jí roztlouklo. Zatím si nepřipouštěla, nebo spíš nebyla schopna pochopit, co by to mohlo znamenat. Mávla hůlkou, papírek jí vlétnul do dlaně. Bezděčně otevřela ústa a oněměle zírala na dvě protáhlá S na konci krátké zprávy.

-Konec-

Již pár dní trénuji Protego, abych se ochránila před přívalem kleteb, které na mě teď nejspíš chystáte 😇😉. Ale na mou obhajobu... od začátku jsem věděla, že povídka neskončí happyendem. Původně jsem plánovala držet se kánonu a nechat Seva umřít, ale nakonec jsem na to srdce neměla 🖤. Takže konec otevřený, i když pokračování neplánuji. Ráda bych vám ještě řekla pár slov, ale nechám si to do samostatné části 😉. Teď mě zajímají vaše názory na poslední kapitolu i na celou povídku. Jen směle do toho 💚💚💚.