Navždy tvá (SS/HG)

12.

Tuto kapitolu bych ráda věnovala Agnes-ka159 za její dlouhé a neuvěřitelně povzbudivé komentáře od první kapitoly, které mě vždy zahřály u srdíčka 💚.
(netopýrek má zde více prostoru😉🦇💚)

Nemůže za ním jít! Přesvědčovala se Hermiona v duchu, když váhavými kroky mířila do sklepení. Nedokáže mu ani pohlédnout do tváře, jak s ním má asi mluvit? Vedla dál svůj vnitřní monolog. Před Pansy se jí zastal, ale... co když se mu to prostě jen nechtělo poslouchat? Najednou se octnula před dveřmi jeho pracovny. Překvapeně zamrkala. Jak k tomu došlo? Koukla na hodinky na zápěstí. Měla téměř patnáctiminutové zpoždění. Přešlápla. Měla by se otočit a vrátit do nebelvírské věže. Zkoušky se kvapem blížily, učení měla nad hlavu. Tiše si povzdechla. Velice dobře věděla, že by se nedokázala soustředit. Musí zjistit, jestli o ni Severus ještě stojí. Nemohla by se sebou žít, kdyby to aspoň nezkusila. Pomalu natáhla ruku k tmavému leštěnému dřevu.

Zvednul se od stolu, s rukama za zády začal rázovat po místnosti. Na opravování esejí teď opravdu neměl náladu. Kdyby v tom pokračoval, nejspíš by nakonec skončily v dohasínajícím krbu. Ledabyle mávnul hůlkou, s novou náloží dřeva plameny okamžitě ožily. Zastal a zahleděl se do ohně vzpomínaje na tu jejich společně strávenou noc. Tak velmi po ní toužil, i přes to upřednostnil její potěšení před tím svým. Nejspíš to byla chyba, měl si ji prostě vzít, teď by tady neobcházel jako nadržený tygr v kleci. Sevřel víčka, promnul si kořen nosu. Pohled do těch jejich vyděšených očí, když ji přistihnul, jak se neúspěšně vedle něj snaží dosáhnout vrcholu, ho úplně odzbrojil. V tu chvíli by jí nedokázal ublížit, naopak, udělal by pro ni cokoliv. Víčka opět rozevřel. Znamená to snad, že k slečně Grangerové začal přechovávat nějaké nevhodné city?

Tiché zaklepání prvně téměř přeslechnul. Když se však ozvalo podruhé naznal, že se mu to opravdu nezdálo. Mohla by to přece jen být ona? Rozešel se ke dveřím a prudce je otevřel ve chvíli, kdy doznělo třetí zaklepání.

Stála tam, ruku ještě nataženou, sevřenou v pěst. Zklamaný výraz v mžiku nahradil rozpačitý, když se jejich oči setkaly, hned však uhnula pohledem.

Severus se nadechnul pořád si drže svou netknutou kamennou masku. Měl by ji poslat pryč, ale místo toho sám sebe slyšel říkat: „Máte zpoždění, slečno."

„Omlouvám se," špitla, nervózně skousla ret. „Pustíte mě dál?"

Stáhnul obočí, zrychlený tlukot srdce nedokázal ovlivnit. Nejspíš to bylo špatné rozhodnutí, stoupnul si však stranou, aby kolem něj mohla projít. Což taky hned udělala. Dveře pečlivě zavřel, zabezpečil je kouzlem. Když se k ní otočil, opět stála před krbem jako ten večer. Objímala si paže, hleděla do plamenů. Podešel k ní. Kudrnaté vlasy měla rozpuštěné, spadaly jí z ramen do půlky zad. Její hrudník pod školskou uniformou se hluboce zvedal a klesal. Nemohl si pomoct, aby na okamžik pohledem nezavadil o její vystouplá ňadra. Vdechoval višňovou vůni a z mysli mu vyvstala ta vzpomínka, kdy ji před půl rokem přistihnul při nočním sprchování. Vzpomínka, kterou to všechno nejspíš začalo.

„Proč se mi poslední dny vyhýbáte?" zeptal se tiše. Neušlo mu, jak se lehce zachvěla.

„Myslela jsem, že už mě nebudete chtít vidět."

Takovou odpověď nečekal. „Proč byste si něco takového myslela?"

Pohled přesunula z plamenů na své boty. „Po tom... po tom, co jste slyšel u snídaně..." nedokončila.