Navždy tvá (SS/HG)

5.

„Vstupte!" tlumený hlas profesora lektvarů pronikl dveřmi, když na ně Hermiona toho večera zaklepala. Žaludek se jí od rozhovoru s profesorkou McGonagallovou kroutil v nepříjemném tanci, div se přes jícen neprodral ven. Soukromé hodiny se Snapem bylo to poslední, co by si za této situace přála. Zdálo se však, že nemá na výběr. Zadržela dech a stiskla kliku.

Profesor seděl za stolem. Štíhlými prsty svíral brk, kterým cosi škrábal po pergamenu před sebou. Štíhlost a délka jeho prstů nikdy před tím tak nezaujaly její pozornost. Zírala na ně, dokud ji profesorův hlas nenavrátil do reality.

„Ocenil bych, kdybyste na mě přestala civět a zavřela dveře!"

Zarděla se zahanbením, rázem pohled sklopila a vyplnila jeho žádost. Brk mezitím cinknul o kalamář.

„Nejspíš se ptáte, slečno," začal Snape, když se opřel do své židle soudě podle vrzavého zvuku, „proč vám nabízím tyto hodiny?"

Hermiona se přinutila odpovědět, i když její hlas zněl až nepřirozeně tiše a roztřeseně. „Já si velice cením vaší nabídky, pane, ale nemyslím si, že by to bylo nutné."

„Skutečně?" optal se tiše. „Tři H za poslední dva týdny, slečno Grangerová. Něco takového bych spíš čekal od vašich blízkých přátel," sarkasmus z jeho hlasu přímo ukapával. „Ne, že bych neměl co na práci, ale vzhledem k vašim předchozím výsledkům považuji za hloupé, vzdát to takhle před koncem studia."

Tak hloupé? Hermionou projel osten vzteku. Zamračeně zvedla pohled, dokonce sebou ani necukla, když se jejich oči setkaly. „Já to nevzdala!" pronesla.

V černi Snapeových očí nešlo poznat žádné emoce, lehce povytažený koutek však na jeho tváři zformoval nepatrný úšklebek. „Tak mi to dokažte!"

Jestli existovalo něco, co Hermionu bezpečně vyburcovalo k akci, tak to byla výzva tohoto typu. Stud či rozpaky nemohly přebít tužbu profesorovi dokázat, že ona skutečně hloupou není. Ani se nenadála a stála u kotlíku v učebně lektvarů, kam se záhy přesunuli. Snape seděl za katedrou, zdálo se, že svou pozornost věnuje spíš opravování esejí než dohledu nad jejím počínáním. Zdání však bylo zjevně klamné, neboť nejednou během procesu krájení, drcení a následného vaření tok jejich roztěkaných myšlenek přerušil nějakou svou poznámkou. Z větší části se jednalo o zajímavé rady, než kritické či uštěpačné komentáře. Po hodině a půl nepřetržité práce v kotlíku lehce probublával Doušek živé smrti uspokojivého vzhledu.

„Jsem rád, slečno Grangerová, že se vaše schopnosti nevytratili spolu s vašimi hlasitými vševědoucími připomínkami," řekl profesor kontroluje obsah v kotlíku, aby následně nechal lektvar zmizet.

Hermionu jeho poznámka pobouřila, než by však odsekla něco peprného, uvědomila si, kdo to vlastně stojí vedle ní. Polkla jakoukoliv odpověď, tiše sklonila hlavu.

„Pozítří vás znovu očekávám v tomto čase," řekl rozhodně, čímž ji donutil opět k němu zvednout pohled.

„Ale... myslela jsem, že když se ten lektvar povedl, že není potřeba..."

„Řekl jsem, že osobně dohlédnu na vaši přípravu, slečno, a to taky hodlám udělat."

„Ale..."

„To, že se vám dnes povedlo lektvar zdárně dokončit, za mé pomoci mimochodem, nic neznamená. Navíc bych čekal, že zrovna vy oceníte možnost soukromých hodin. Takhle to na mě dělá dojem, jako byste si času, který jsem ochoten vám věnovat, nevážila," probodnul ji zamračeným pohledem.

„Já... ne... vážím si ho, pane..." soukala ze sebe zmateně, tváře červené.

„V tom případě vás ve čtvrtek v šest hodin očekávám," uzavřel.

----------------

Čas navíc v jeho výhradní společnosti byl zprvu pro Hermionu utrpením. Nestačilo snad, že na lektvarech před ním neměla kam utéct? Ale netrvalo dlouho a jejich soukromé hodiny si skutečně zamilovala. Během doučování jeho chování nebylo zdaleka tak nepříjemné, jak ho znala z výuky. Postupně s ní probíral všechny lektvary, které by se mohly na zkouškách objevit a nejednou k tomu přidal nějaké své vylepšení. Že je schopným lektvaristou, Hermiona věděla, ale jeho rozsáhlé vědomosti téměř ve všech oblastech magie ji přímo uchvacovaly.

V jeho přítomnosti nepřestávala cítit jistý neklid, už sebou však necukala pokaždé, když si jí stoupnul za záda. Navzdory tomu, čeho byla svědkem, nikdy se jí nedotknul, aniž by k tomu neměl opravdový důvod. A těch bylo vskutku pomálu. Při každém takovém doteku její páteří projelo zamrazení, nebylo to však nepříjemné, spíš naopak. Nejednou si přála být opět svědkem toho, co spatřila v jeho ložnici. I přesto se již neodvážila takovéto dobrodružství zopakovat. Musela si vystačit s lehce vybledlými vzpomínkami, když se během bdělých nocí rukou zanořenou v kalhotkách tiše snažila překlenout tu hranici vzrušení, což se jí nedařilo.

„Kruci!" sykla tiše. Ostří nože projelo její kůží na kloubu palce levé ruky, jako by to byla kostka změklého másla. V tom místě se okamžitě začaly tvořit kapičky krve.

Snape stojící jen o kousek dál se v mžiku otočil. Pohledem přejel po noži odhozeném na desce stolu k jejímu krvácejícímu palci. „Ukažte." Z hábitu vytáhnul kus bílé tkaniny a bez varování sevřel její zraněnou ruku v teplé dlani.

Hermionou projelo mravenčení, ostatně jako vždy při jeho doteku. Vyjeveně hleděla na jeho ruce semknuté kolem té její, přitlačující bílý kapesník na ránu.

„Na co jste, pro Merlina, myslela, slečno?" zamračený pohled zvednul k její tváři.

Opětovala mu ho, i když jen na malou chvíli. Na co myslela? To skutečně nechtěl vědět. Nahlas řekla: „Já... nevím."

„Nevíte?" zopakoval profesor, mračit se nepřestával. Pohledem opět sklouznul k její ruce. Na chvilku kapesník nadzvednul, zkoumal ránu pod ním. Byl tak blízko. Do nosu jí udeřila zemitá vůně jeho kůže. Dovolila si jeden hlubší nádech.

„Je to čistý řez," zkonstatoval. „Nezůstane vám po něm ani jizva."

Tak ani jizva, která by byla připomínkou této vzácné chvíle? „Škoda," šeptla nerozvážně, načež Snape zvednul hlavu, překvapeně jí pohlédnul do očí.

„Co jste řekla?" zeptal se.

„Nic," reagovala Hermiona okamžitě, vyhnula se jeho pohledu.