Navždy tvá (SS/HG)

11.

Jak se vůbec pozná láska? Přemítala, když zcela nepřítomně během pondělní snídaně ukusovala rohlík s máslem. Ač si za to v duchu nadávala, pohled jí každou chvíli zalétal k profesorskému stolu. K muži v černém hábitu, který byl již několik měsíců příčinou jejího neklidného spánku. Události posledního víkendu tomu skutečně nepřidaly, přesto se cítila plná energie. Jen pohled na něj, jak s hrnkem v ruce znuděně listuje Denním Věštcem, její nitro zaplavoval hřejivým pocitem. Nejspíš to vycítil. Zvednul oči a zabodnul je přímo do těch jejích. Srdce se jí zběsile roztlouklo. Pohled sklonila ke svému talíři, rty zvlnila v drobném úsměvu.

„Čemu se tak culíš?" ze zadumání ji vytrhl hlas její zrzavé kamarádky sedící naproti. „Á, chápu," zasmála se, výmluvným pohledem kývla k havraspárskemu stolu.

Hermiona nechápavě stočila zrak tím směrem. Její plesový doprovod z ní nespouštěl oči. Dle jeho výrazu soudila, že její opakované odmítnutí nejspíš nepochopil.

„Tak," začala Ginny tázavě, „povídej," vybídla ji. Natáhla se po dalším kousku ještě teplého croissantu, rozlomila ho a kousek si labužnicky vložila do úst, aniž by z ní spustila zkoumavý pohled.

Hermiona se zamračila. „Nic se nestalo, Ginny."

„Opravdu?" rusovláska nevěřícně nadzvedla své světlé obočí. Dnes měla jednu ze svých rozverných nálad a toho tématu se zjevně odmítala vzdát. „Proč ses tedy vrátila až nad ránem?" nepřestávala vyzvídat.

„Třeba se mi jen nechtělo spát, a tak jsem si dopřála malou procházku."

„V únoru?"

„Co chceš slyšet?" Hermiona již ztrácela trpělivost.

Ginny se spiklenecky zazubila. „Že jsi vystoupila ze své ulity upjaté puťky a konečně se zbavila svého panenství."

Jestli to řekla hlasitěji, než bylo vhodné, nebo v tom okamžiku náhodně poklesla hladina hluku v síni, Hermiona netušila. Čeho si však byla zcela jistě vědoma, byly desítky párů očí v okruhu několika metrů, které se na ni po tom vyhlášení upřely. Škodolibé úsměšky na nejedné tváři, především od sousedního zmijozelského stolu, hned následovaly. Cítila, jak jí rudnou tváře. Nebylo pochyb, že tu Ginnyinou skvělou poznámku zaslechl i vedoucí této koleje.

„Promiň," šeptla zrzka omluvně, kajícně sklopila oči.

----------------

Jestli po tom zážitku s tajným vloupáním do komnat profesora lektvarů uvažovala o vynechání návštěvy tohoto předmětu, teď už k tomu měla zatraceně blízko. To by však znamenalo vynechat je až do konce školního roku, a to si dovolit nemohla. S Ginny od toho incidentu nepromluvila. I přesto, že se jí její domnělá kamarádka asi po milionté omlouvala, byla pevně rozhodnuta v tom vytrvat. Pokud možno navždy.

Když je profesor pouštěl do učebny lektvarů, urychleně kolem něj prošla se skloněnou hlavou. Usazena v nejzazším koutě učebny se snažila splynout s bílou párou, která se v ten den vznášela nad jejich kotlíky. Tak moc se na jejich opětovné setkání těšila a nyní... jen při představě, jak mu pohlédne do tváře, se propadala studem. Snažila se nevnímat jeho černě zahalenou postavu procházející mezi kotlíky. U toho jejího ani jednou nezastavil. To jen potvrzovalo domněnku, že ji už nechce vidět. Co by taky dělal s neschopnou pannou?

„Tváříš se nějak sklesle, Grangerová." Tiché bublání v kotlících najednou narušil zlomyslný hlas Pansy Parkinsonové, která si nejspíš schválně zabrala místo hned před tím jejím. „Upustila jsi snad do toho kotlíku svůj věneček?"

Místnost zaplavil tichý smích, jehož původci nebyli jen studenti se zeleně-stříbrným znakem na hrudi.

„Slečno Parkinsonová," profesorův hluboký hlas je okamžitě umlčel. V tom tichu zněl ještě nebezpečněji a výhružněji než obvykle. Černá silueta se najednou tyčila nad kotlíkem zmijozelské princezny. „Kdybyste svou pozornost místo těch infantilních řečí věnovala instrukcím na tabuli, obsahoval by váš kotlík Omlazovací lektvar, ne krém na boty," pronesl tiše. Následně mávnul hůlkou. Za doprovodu Pansynho užaslého výrazu obsah kotlíku zmizel. „Za dnešek je to H," oznámil suše. „Do příští hodiny mi vypracujete pojednání o účincích a nežádoucích účincích Omlazovacího lektvaru a nejčastějších chybách při jeho přípravě. Na tři svitky."

„A-Ale p-pane, příští hodina je zítra."

I přes všude přítomnou páru nešlo přehlédnout zlomyslný úšklebek na jeho rtech, který obvykle míval vyhrazený pro studenty Nebelvíru. „Tak to byste si měla raději pospíšit," odvětil a hlavou jí naznačil, aby opustila učebnu.

----------------

Věděl, že napomenutím slečny Parkinsonové hodně riskuje, nemohl si však pomoct. Poznámce té Weasleyovic holky zprvu věnoval jen pramalou pozornost. Ostatně, nebylo to něco, co by už o Hermioně nevěděl. Reakci jeho studentů šlo také předvídat. Nebyli by to zmijozelští, kdyby si nechali ujít příležitost trochu potrápit nebelvírskou vševědku. Její zahanbený, ztrápený výraz se mu však vůbec nezamlouval. Nejspíš již zapomněl, jaké to je být terčem posměchu.Zamračil se. Ne, na to zapomenout nelze! I tak nedokázal odhadnout, co se asi honí v té hezké kudrnaté hlavě a nahlédnout do jejich myšlenek si již netroufnul.

Po tom vyhazovu Parkinsonové z učebny mu pohled nevěnovala. Nebylo tomu jinak ani následující den při další hodině lektvarů. Opět zaujala to nejvzdálenější místo, obloukem se mu vyhnula, oči ani jednou nezvedla od kotlíku. Mohla celou situaci přehodnotit? Uvědomila si, že nevrlý sklepní netopýr, jak ho často nazývali studenti, když si mysleli, že je neslyší, za to opravdu nestojí? Nedivil by se tomu. Nakonec, on sám se ji snažil přesvědčit, že pro ni není dost dobrý. Proč se tím najednou tolik užírá? Protože byl tak blízko a místo toho, aby naplnil své touhy, dopřál potěšení pouze jí?

„Zatraceně!" Tiše zaskřípal zuby, když v jedné z esejí druhých ročníků zanechal nevzhlednou kaňku. Hůlkou inkoust odstranil a pohled stočil k hodinám na pracovním stole. Deset minut po šesté.

„Nepřijde," povzdechnul si tiše.

Severus se zastal nebelvírské vševědky, to nebude jen tak 😂. Opět děkuji za vaše komentáře i hvězdičky. Opravdu mi to dělá ohromnou radost 💚💚💚.