Ležela jsem v posteli a zírala do stropu. Hlavu jsem měla plnou Tylera. Dnešní večer byl úžasný.
Z mého přemýšlení mě vytrhnul Jason.
,,Merit rychle zbal se, musíme jet. Babičce není dobře!" podle jeho výrazu jsem pochopila, že je to vážné.
Veškerá radost byla rázem pryč. Hrdlo se mi sevřelo strachem a nemohla jsem dýchat. Po tváři mi skanula první slza. Rychle jsem se zvedla a šla se okamžitě balit.
Nepřemýšlela jsem. Duchem jsem byla úplně někde jinde. Ani nevím, jak jsem to dokázala, ale už za deset minut jsem stála před Jasonovým autem připravena dát se na cestu. Beze slov jsme nastoupili a vydali se na cestu.
Do nemocnice jsme dorazili po páté hodině ranní. Celou cestu jsme proseděli mlčky. Nebyla jsem schopná ničeho, pouze jsem zírala z okýnka a měla vypnuto.
Jason zastavil před hlavním vchodem. Nebýt jeho pobídky, asi bych si ani nevšimla, že už jsme na místě. Vystoupili jsme a spěchali jsme na urgentní příjem.
,, Dobré ráno, slečno, nevíte, jak se dostaneme na pokoj paní Sheridanové?" zeptal se Jason první sestry, kterou jsme potkali.
,,Její příbuzní?" zeptala se na nás sestra. Oba jsme přikývli.
,,Pojďte. Doktor s Vámi chce mluvit," řekla nám sestra a vyzvala nás, abychom ji následovali. Polil mě studený pot. Jako ve snu jsem ji i s Jasonem následovala. Bylo mi špatně. Tohle nevestil9 nic dobrého.
Doktor nás milé přivítal a vyzval nás, abychom se posadili.
,,Je mi to líto,..."
Zbytek už jsem neslyšela. V ten okamžik jako by se můj svět rozpadl. Definitivně. Nemohla jsem se nadechnout. Proč se tohle musí stát zrovna mně. Tímhle už jsem si přece procházela. Mělo by to být teď už snazší pro mě. Nebylo. Moje srdce se znovu rozštítilo na několik kousků. Teď jsem měla pocit, že už nenávratně.
Babička byla můj poslední zbytek rodiny, který mi zůstal. Teď už jsem neměla nikoho. Dobře jen sce bratry. Přesto jsem se cítila tak prázdná, neúplná, osamělá, ztracená,...
Ani nevím, jak jsem se dostala do babiččina domu. Myslím, že tomuhle bych neměla říkat dům. Byl to spíše palác. Před ním je zahrada, která byla vždy babiččinou pýchou. Měla jsem to tady ráda. Ale teď mi to tu připomínalo tolik vzpomínek, že se mi z toho svíralo srdce. Neměla jsem energii na nic. Jen jsem ležela v posteli a zírala do stropu.
Vždy jsem se za to nenáviděla. Proč mě tohle vždy tak sebere? Proč nejsem silnější? Proč se nevzchopím a nezačnu něco dělat?
Teď jsem však věděla, že ležet v posteli je to jediné, co dokážu.
ČTEŠ
ME WITH YOU
RomanceVždy byla solitér. Sama si vybudovala firmu. Sama se o sebe dokázala postarat. Nikdy by nevěřila, že přijde někdo, komu by dovolila nahlédnout do svého srdce. Dokáže natolik změnit svoji povahu?? Dokáže se spoléhat na někoho jiného než jenom na sebe...
