Vražedná hra

Charlie a nevyřčené sliby

Ležela jsem na té posteli ještě dobrou hodinu, než přišla taková malá holčička, mohlo jí být tak 9 let měla na tváři úsměv, což mě trošku překvapilo, byla vážně roztomilá, hnědovlasá a hnědooká, když jste jí viděli, měli jste chuť jí obejmout.

„Ahoj já jsem Charlie" usmála se na mě „Ty se nemusíš představovat, jsem tak ráda, že tě konečně poznávám, četla jsem toho o tobě hrozně moc, už se těším, až mě budeš učit a až si budeme hrát a až tě poznám a..." mlela a mlela a mlela

„Tak jo vydrž" zarazila jsem jí „Jak to myslíš, až tě budu učit? Ty si můj úkol? Nerada ti to říkám holka, ale já už tohle nedělám a ty bys taky neměla kolik ti je 8? Co tady vůbec děláš" zasypala jsem jí otázky a ona pořád tak usměvavá, vytáhla z kapsy klíče a odemkla pouta.

„Ne pan Dean říkal, že ty mi pomůžeš, a ne je mi 9! Jsem dost stará na to, abych tu byla!" koukala jsem na ní se zvednutým obočím, tak přeci jenom 9...

„Sorry, ale musím za Deanem... HNED!" sykla jsem, možná až moc podrážděně.

„Ale pan..." chtěla něco říct, ale já jí zarazila.

„A neříkej mu pan!" upozornila jsem jí, posadila jsem se na postel a koukala na ní.

„No a jak mu mám říkat?" zeptala se smutně, až jsem měla husí kůži.

„třeba kret...jenom Dean" promnula jsem si ruce a stoupla si „Bylo milé tě poznat, ale něco si musím zařídit" pohladila jsem jí po vlasech a vyrazila ze dveří.

Tenhle hnusný dům se vůbec nezměnil, pořád všude vyseli obrázky, z kterých se vám chce zvracet, pořád všude byli ostrahy, které hlídali dveře, a bylo jim jedno, že jdete po chodbě, pokud nejdete do těch určitých dveří, které hlídají. V některých místnostech jsem už byla, ať už jsem se tam musela vloupat nebo mě tam pustili, do některých jsem se ještě nedostala. Když jsem konečně byla na konci té dlouhé chodby, pozdravil mě Marcus, jeden z Deanových poskoků. Pozdrav jsem mu oplatila a chtěla vejít dovnitř, bez sebemenšího zájmu mě pustil a mě napadlo: ‚buď chce, abych ho zabila' nebo a to je pravděpodobnější ‚Dean čeká, že přijdu a zase něco vymýšlí'.

Vrazila jsem do těch, černých a ocelových dveří (jsou skvělé i na nic- nikdo neví, co se odehrává za těmito dveřmi a lidé uvnitř zase neví, co se děje na chodbě, jediné díky čemu to ví, jsou kamery, které jsou nejspíš všude, takže když o tom teď přemýšlím, Dean určitě ví, že za ním jdu)

„Deane" křikla jsem a rozhlédla se po místnosti, ta se také nezměnila vpravo od dveří byl stále šatník, kde bylo asi deset věcí, vlevo bylo neprůstřelné sklo a výhled na východ slunce, a před vámi jenom konferenční stolek na kterém byl počítač a na stěně mě být obraz, byly to krásné siluety srny a srnce, teď tam nebylo nic a bylo to...velmi chudé

Když jsem se konečně zaměřila na Deana, seděl ve svém křesle za počítačem a na sobě měl holku se zrzavými vlasy, holka si okamžitě stoupla a se studem si sebrala tričko, které se válelo na zemi „Klidně tu zůstaň, bude to vyřízené hned" koukla jsem na ní a ona celá politá červení odcupitala pryč.

„Uuuuu, kazič zábavy přišel" ušklíbl se Dean a utřel si pusu do pravého rukávu.

„Moc vtipné! Věděl jsi, že přijdu" sykla jsem

„Jojo věděl, lhal bych, kdybych řekl, že ne, jen jsem tě nečekal tak rychle" usmál se a dopnul si knoflíčky na košili

„Co to má znamenat? Ta holka? Tohle? Buď mě zabij, nebo..."

„Nebo?" přerušil mě a přibližoval se ke mně „Nebo co přesně uděláš? Utečeš? Nezabiju tě, ne tu radost ti neudělám. Zlato byl jsem, jsem a budu, vždy jeden krok před tebou! A napadlo mě, co víc by mohlo Caroline ublížit, než to že nedodrží svůj slib? Hmm? Já si myslím, že nic" ušklíbl se a ve mně hrklo, slib co jsem dala Mer...

_____________________________________________________________

Tak další díl

Doufám, že se bude líbit

Dnes jsem slyšela zvláštní věc, která mi nějak zůstala v hlavě, proto přemýšlím zda jí přidat do příběhu, tím bych chtěla poděkovat své kamarádce Kateřině :D (pokud to čte) 

Díky za votes a komentáře

hezký zbytek dne

Petulla