Vražedná hra

Do minulosti a zpět

"Nekoukej tak překvapeně... říkal jsem, že tě vždy najdu, já tě vždy najdu!" ušklíbl se Dean

"Ale jak..." nemohla jsem mluvit. Kam se poděli všichni z knihovny.  Kde jsou ty lidi? Kde je knihovnice? Kde je moje bezpečí?? A proč se tak bojím?

"Koukáš na mě přesně, jako před lety, ten výraz si pamatuji, až moc dobře." Zase ten jeho úšklebek bohužel ten den nebo přesněji dva si pamatuji velmi dobře i já!

Když mi bylo, 14 let moje matka zemřela. Přesněji byla zavražděna, ale všichni to brali jako sebevraždu! Můj otec se opíjel každý večer! Neplatil žádné půjčky nic...! Měl duh, kam se podíval a vylíval si to na mě.  Mlátil mě každý večer, měla jsem po celém těle modřiny. Tak to trvalo přes rok, až potom se stala jasná změna.

Už přes dveře jsem slyšela, jak mlátí s věcmi, můj otec je opět opilí... moje nohy, se už teď klepaly nevím, jak dlouho tohle ještě vydržím!  Pomalu a potichu jsem otevřela dveře, můj pokoj byl hned naproti dveřím, takže šance, že by mě neviděl je velká, bohužel se tak nestalo.

„Kam si myslíš, že jdeš?!!" Křičel na mě otec

Stála jsem nalepená na dveřích a nic neříkala... „Takže se mnou nehodláš mluvit" a dal mi pěstí do břicha. Cítila jsem tu nehoráznou bolest a slzy v očích. Otec se zase zasmál a pak řekl „Chceš brečet, asi bych ti měl dát důvod" a znovu mě praštil do břicha a na to jsem dostala facku. Spadla jsem na zem a poslední slova, která si pamatuji, byla „Tohle už stačí!!" a nebyl to otcův hlas...

Ráno jsem se probudila. Překvapivě, jsem ležela v posteli, byla neuvěřitelně měkká a povlečení bylo tak jemné. Zamžourala jsem očima, nevěděla jsem, kde jsem nebo proč. Chtěla jsem vstát, ale měla jsem na nohou pouta. Výborně a teď jsem měla srdce, až v krku. Neuvěřitelně jsem se bála. V tom do pokoje přišel chlap. Mohlo mu být dvacet více ne. Světle hnědé vlasy, atletická postava a ty jeho smaragdové oči, které na sobě nenechali nic znát snad krom tajemství a smyslnosti.

„Zdravím princezno, nemusíš se bát..."

„Já se nebojím!" okamžitě jsem ho přerušila, i když to nebyla vůbec pravda. On se jenom usmál a pokračoval...

„No to je dobře, protože jsem tě sledoval celé dva týdny a zjistil o tobě velmi informací. A jelikož má tvůj otec dluh hlavně u mé společnosti, vyměnil jsem tě a on souhlasil." Koukala jsem na něj nechápavým výrazem...můj otec mě vyměnil? To mě nepřekvapuje! Udělal by cokoliv jenom pro chlast!

„Co to znamená pro mě?" bála jsem se zeptat, ale musím to vědět, než skočím z prvního kostela, který uvidím.

Zase ten jeho úsměv „Nejdřív ti to tu ukážu, pak ukážeš ty mě, co umíš..." Nejspíš viděl můj vyděšený výraz a tak dodal „Nehledejte v tom nic úchylného, slečinko, žádný sex nebo drogy to si nemyslete." A zasmál se... Snad i v Kalifornii museli slyšet, jaký obří kámen mi spadl ze srdce.

„Jo, tenkrát jsem nevěděla co si zač!" sykla jsem

„Ale ovšem, že si to věděla. Až moc dobře," najednou se začal přibližovat, zatím co já jsem ustupovala, dokud jsem nenarazila do stěny s knihami. Ruce dal před sebe, hned vedle mé hlavy a tak mi vzal možnost útěku. Pomalu přibližoval, svůj obličej k mému, když byl ode mne asi centimetr řekl:  „Oh určitě bys mě teď chtěla tak moc políbit." A přibližoval své rty k mým. Naštěstí, mi zazvonil telefon, využila jsem momentu a odstrčila se od Deana.

„Stefane? Jsem tak ráda, že voláš, ano za 20 minut." Kecala jsme do telefonu zatím, co na mě Dean koukal s jeho typickým úšklebkem. Položila jsem telefon a byla odhodlaná k odchodu. Dean mě vzal za ruku a přitiskl na sebe. „Neutečeš! Není kam...vždy si tě najdu, nemůžeš přestat!"

„Dívej se." Mrkla jsem a vyškubla se.

„Tuhle hru nemůžeš vyhrát" ozvalo se za mnou.

„To neznamená, že se nepokusím. Páčko!" poslední věta, kterou jsem řekla, než jsem odešla. Ano bylo mi divné, že mě nechal odejít, ale ne na tolik, abych se tím zabývala. 

____________

- Další díl je konečně napsán. Trval trošku déle, ale vůbec nestíhám snad se bude líbit ;)

- Omlouvám se za chyby