Vražedná hra

Je zpátky ?!

 Asi bych se měla nejprve představit. Moje jméno je Caroline, je mi 18 let a ve svém životě už jsem zažila vážně hodně, na můj vkus až moc!

- Smrt mojí matky

- Každodenní muka s mým otcem

- Ale zaručeně to nejhorší, dokázala jsem zabít člověka, bez mrknutí oka... nebudu vám popisovat, jak jsem je zabíjela, tedy alespoň ne teď.

Tehdy mi to nepřišlo vůbec divné. Neměla jsem matku a otec nestál za nic! Proto jsem klidně podepsala smlouvu, ze začátku to bylo velmi těžké, ale postupem času to bylo stále jednodušší a jednodušší. Když jsem se vzpamatovala a začala vidět kolik krve a utrpení jsem „Prosela..." chtěla jsem přestat, to bohužel nebylo tak jednoduché. Skončit jsem mohla jen díky smrti a tak jsem se rozhodla utéct. Vážně jsem doufala a myslela, že se mi to daří, když se 3 měsíce nikdo neozval! Jak já se mýlila...

Za tu dobu jsem si našla novou školu... Dobře pojďme se podívat, co znamená slovo NOVOU, ta škola vypadala, jako by jí napadli za druhé světové války a od té doby jí nerekonstruovali. Všude byla plíseň, velké díry ve zdi a pavučiny byli snad všude. Na druhou stranu učitelé byli vždy milý a rádi pomohli. Moji spolužáci byli super, no vážně kolik lidí může říct, že má ve škole skvělou partu? Všichni se baví se všemi a nemají problém poradit druhému to je prostě něco nového co se jenom tak nevidí a je to úžasné!

A nakonec pár vět o mém příteli. Stefan hnědovlasí a zelenooký romantik! Chodíme spolu už dva měsíce, byl první, kdo mi pomohl, když jsem přišla na školu. 

______________

 "Ahoj Caroline," vylétla Anna a obejmula mě. Anna byla moje dobrá kamarádka. Škola jí byla úplně jedno, jediné co jí zajímalo, byli večírky... a kluci. Co jsem na téhle škole vyspala se s polovinou kluků a dvěma učiteli.

„Ahoj Anno." Mrkla jsem na ní, vysoukala se z jejího medvědího objetí a šla jsem si sednout do lavice. Lavice byli po čtyřech. Povídali jsme si o novinkách a po chvilce se ve dveřích objevil Stefan s těmi jeho vlasy nahoru v přiléhavých džínách, šedém tričku a kožené bundě v ruce nádhernou červenou růži.

„Krásná květina pro krásou slečnu" kouknul na mě Stefan, podal mi růži a pal mi letmí polibek. Usmívala jsem se a vzala si květinu. Zatím co si Anna odfrkla, nechápu co proti Stefanovi má je to ten nejúžasnější kluk. Možná ho nemá ráda kvůli faktu, že chodí se mnou, nebo ještě lépe že nechodí s ní, ale tuhle myšlenku jsem rychle zavrhla. Sedla jsem si vedle Stefana naproti Anně. Za 10 minut na to přišel učitel a nudná hodina matematiky mohla začít...

Asi po půl hodině výuky mi Stefan podal papírek, který přišel odnikud. Otevřela jsem ho a zastavilo se mi srdce...

„Říkal jsem ti, že nemůžeš jenom tak přestat, vždy si tě najdu, není kam utéct  –D "

Je zpátky?!

Ne! Ne! Ne! Ne!... To nemůže, nesmí být pravda. Četla jsem si text znovu a znovu, pořád dokola v naději že se změní... Rychle jsem se začala rozhlížet, jestli ho někde neuvidím.

"Jsi v pořádku?" zeptal se mě Stefan a chytil mě za ruku.

"Jo...jo...je-mi fajn...já...kdo ti ten dopis dal?" snažila jsem se zklidnit své srdce, které bušilo, jako o závod...

"No, dal mi ho Michael, ale od koho ho dostal, to netuším" odpověděl a ukázal prstem na Michaela, který seděl o lavici dál. Ten se na nás nechápavě podíval a pak se otočil. Takže buď najali někoho nového anebo vůbec neví o, co jde, nebo obojí.

Anna vzala papírek a pak se na mě podívala, jako na vraha ... „Nemůžeš přestat?? S čím?"

"S ničím... je to jenom nějaká hloupost, blbý vtip!" usmála jsem se a srdce měla, až v krku...

"Vždy si tě najdu, není kam utéct? To mi nepřijde jako vtip. Je to tvůj bejvalej?" ušklíbla se

"Ne! Bože Anno, nevím, od koho to je." Určitě bude u mě doma, mohla bych se schovat třeba v knihovně... No když už jsme u té minulosti, moje mamka bude mít brzo narozeniny, páni už je to 5 let co zemřela, měla bych zajít na její hrob, pozítří si tam zajedu!

Hodinu jsem přežila, Anna měla spoustu otázek a připomínek o tom kdo je -D zatím co Stefan byl pozorný pořád mě kontroloval, jak mi je a takové. Jediné o co jsem se snažila já, bylo zklidnit tep a srdce dostat zpátky do hrudního koše!

Konečně zazvonilo! Vyběhla jsem ze třídy rovnou na záchody. Koukala na sebe do zrcadla. Ne to prostě není možné. Nemůže tu být. Proč teď?! Jak je možné že mě našel! Koukala jsem do zrcadla a sledovala, jak moje pleť pomalu, ale jistě ztrácí na barvě, až dokud nepřiběhla Anna.

"Neměla bys mi něco vysvětlit?" zeptala se mě

Jo jo ... začnu od začátku byla jsem nájemný vrah, na koho ukázali toho jsem zabila tomu všemu šéfoval jeden chlap, který si mě vzal do péče... když mi došlo jak hrozná jsem, musela jsem utéct myslela jsem si že je všechno v pořádku a ono není ... "Ehm...ne nemyslím si, netuším od koho ten dopis je a ty bys mi měla věřit, jdeme na oběd?"

"Dobře asi máš pravdu, jo jdeme mimochodem, co budeš dělat zítra? Můžeme zajít do kavárny?" usmála se Anna tím svým, mám další tajemství, které chce být odhaleno.

"No asi by to šlo, ale rozhodně ne pozítří. Chci zajet matce na hrob, omrknout to tam nebyla jsme tam dost dlouho." odpověděla jsem a Anna se jenom usmála a odešla ze záchodků. Já jí po 5 minutách následovala. S velmi divným pocitem.

_____________

Den utekl velmi rychle, až moc! Šla jsem proto do knihovny, ne že by se mi můj malý domek na, který jen tak tak splácím, nelíbil, ale co kdyby tam byl on... Navíc mají v knihovně do 21:30 a WI-FI zdarma. Co více si přát?

Přišla jsem do knihovny a bylo tam asi 10 lidí což je na 21. století trošku divné. Pozdravila jsem knihovnici, ta se na mě sladce usmála a já šla k místnosti s PC.

Abych vám to tu popsala. Knihovna byla nádherná, když jste vešli, přivítala vás příjemná vůně vanilky a nových knížek. Společně s červenými stěnami a tmavou podlahou, vše působilo moderně, bylo tam přes 3.000 knih, což mi přijde dost, jelikož je takhle knihovna opravdu malá. V zadní místnosti byli, 3 počítače okamžitě jsem tam zamířila.

Začala jsem psát úkoly a tak trošku se mi do toho přimíchal facebook, youtube a další za chvilku potom už jsem zapomněla na nějaké učení. Sluchátka v uších a Svět byl hned veselejší. Po půl hodině mi přišlo, že je tu nějaké ticho i na to že je to knihovna... Vyšla jsem se podívat co se děje a jeho pohled směřoval přímo ke mně.

"Ahoj princezno."

"Deane...."

*******************

Druhá část příběhu je napsaná a dopsána

Díky za všechny komentáře moc ráda si je čtu

Opět se omlouvám za chyby: X předstírejte, že je nevidíte 

V téhle části není nic speciálního snad jen, že konečně víme jméno neznámého –D

Teď už to bude jenom lepší...doufám to řeknete vy 

Na obrázku náš úžasný, nesobecký a romantický Stefan :O